Pověst: Novohradská brána
Traduje se v Třeboni, že stavitel Štěpánek Netolický chodíval za svítání k Zlaté stoce a poslouchal, jak tichounce šumí voda pod klenutými lávkami. Říkali o něm sousedé, že přemýšlí víc než mluví, a že nosí svá rozhodnutí v hlavě jako mlynář nosí těžké pytle – pomalu, ale jistě. Když mu v roce 1525 svěřili třeboňští měšťané stavbu nové brány, celé léto přecházel úsek jižní hradby, zastavoval se, díval se na slunce a pak zase šel dál. Lidé nechápali, co hledá.
Podle místní pověsti přišla odpověď za deštivé noci v září. Netolický spal ve svém domku nedaleko rybníka Svět, když ho vytrhlo ze spánku tiché světlo vnikající okenicí. Vyšel ven a u splavu Zlaté stoky spatřil muže v kněžském rouchu, celého mokrého, jako by ho voda právě vydala ze svých útrob. Tvář měl klidnou a oči průzračné jako hladina po dešti. Nepromluvil, jen ukázal rukou šikmo od osy staré Svinenské brány – stranou, do míst, kde tehdy rostl jen hloží a tráva. Pak se obrátil a zmizel v mlze nad stokou.
Ráno Netolický vstal a věděl. Brána nesmí stát naproti Svinenské. Musí být vysunutá mimo osu – tak aby nepřítel, kdo by se zmocnil jedné, nedostal druhou pod palbu. Starší radní se mu smáli a říkali, že to je zbytečná práce navíc, že se brány stavěly odjakživa přimo jedna za druhou. On ale trval na svém, klidně a bez hněvu, tak jak si to s mlčenlivým mužem z nočního vidění byl jistý. Nakonec ustoupili, neboť jeho řemeslo jim nikdy nedalo důvod k pochybám.
Brána vyrostla přesně tam, kde ukázala ona ruka – napříč hradebním pásem, hluboce zasunutá za linii zdi tak, aby ze střílen po obou stranách šlo ostřelovat každého, kdo se k ní přiblíží. Klenutý průjezd se otevíral nad padacím mostem, a pod ním šuměla stoka stejným tónem jako té deštivé noci. Staří obyvatelé vyprávějí, že Netolický po dokončení stavby nestál o žádnou slávu. Jen se zastavil na mostku, hleděl dolů do tmavé vody a šeptal něco, co nikdo neslyšel.
Nedlouho po svém dokončení přibyla na mostku barokní socha světce – Jana Nepomuckého, mučedníka hozeného do Vltavy, patrona mostů a tajemství, jehož jazyk prý nezetlel ani v hrobě. Lidé si vzápětí šeptali, že to není náhoda, že je to dík za onu noční radu u stoky. Socha stála nad proudem vody po celá staletí, přes proměny mostů – dřevěný vystřídal kamenný, voda se nakonec nechala zavést do jiného koryta a přístup zasypali – ale socha zůstala. Jako by světec střežil tajemství o tom, kudy vést bránu, pevněji než jakákoli hradba.
Ještě dnes, když se za večerního šera zastaví člověk v průjezdu Novohradské brány a nechá oči stoupat po kamenném zdivu k rezavým kladkám padacího mostu, může si všimnout, jak brána stojí trochu stranou světa – trochu nakřivo vůči ostatním, trochu sama pro sebe. Jako by v sobě nesla vědomí, že být moudrý neznamená stát přímo v ose, ale vědět, kdy ustoupit o krok do strany.
Novohradská brána je v Třeboni víc než průchod přes hradbu. Je to místo, kde se vojenský rozum a tichá víra setkaly u noční vody a spolu rozhodly o podobě města. Pověst o Štěpánkovi Netolickém a světci od stoky připomíná, že nejpevnější zdi nestojí jen z kamene, ale z rozmyslu a pokory.