Pověst: Radvanice (Ostrava)
Staří obyvatelé Radvanic vyprávějí, že právě pod zdejší zemí, kde horníci začali razit první šachty a kde se štolami line věčný chlad, se zrodilo něco, co nedá člověku spát ani po letech. Traduje se, že v dobách, kdy komerční těžba uhlí teprve nabírala dech a jáma Ludvík se otevírala do hlubin jako temná tlama, začaly se v obci šířit zvláštní zprávy. Horníci sestupující do podzemí prý někdy slýchávali ozvěny kroků, kde žádný člověk nestál. Slyšeli vzdálené hlasy, jako by někdo volal jejich jméno z druhé strany uhelné stěny. Vrátili se nahoře bledí, s kahancem v ruce a s příběhem na rtech, jemuž málokdo chtěl uvěřit.
Podle místní pověsti byl mezi prvními, kdo vzal tato svědectví vážně, starý hutník jménem Štěpán, muž se sešedivělými kníry a rukama zčernalýma od uhlí. Bydlel v jedné z hornických kolonií Pod kaplí a každý večer sedával na prahu, dívaje se do mlh, které stoupaly od struh za domem. Říkávalo se o něm, že ztratil v podzemí bratra ještě před tím, než se začalo v Radvanicích kopat doopravdy – prý někde v starých průzkumných štolách, jejichž vchody zavalilo a nikdo je více neotevřel. Štěpán věřil, že hlas, který horníci slyšívají pod zemí, je hlasem těch, kteří se nikdy nevrátili na světlo.
Traduje se, že právě tato víra dala roku 1914 vzniknout radvanické Společnosti spiritistů. Scházeli se v malé místnosti za hospodou, kde trochu svítila lampa a kouř z dýmek se mísil s vůní vlhkého dřeva. Přicházeli nejen horníci, ale i ženy čekající doma na muže, kteří každé ráno sestupují do tmy. Pokládali ruce na stůl, zavírali oči a tiše volali jména těch, co zemřeli v šachtách, nebo těch, kteří se ztratili dřív, než je kdokoli stačil zapsat do matrik.
Říká se, že při jednom takovém sezení v předvečer sv. Bartoloměje – patrona, jehož jménem je pojmenována sousední vesnice – se stůl zachvěl silněji než jindy a lampa zhasla bez větru. V místnosti se rozlil pach vlhkého kamení a černého uhlí, tak silný, že několika přítomným bylo nevolno. A pak, v naprosté tmě, zazněl hluboký hlas, ne z úst žádného z přítomných, ale jako by přicházel z podlahy, z hloubky pod dřevěnými prkny. Mluvil jedinou větu, kterou si pamětníci předávali šeptem celá desetiletí: „Svítejte nám, nezapomínejte."
Od té noci prý spiritisté při každém shromáždění nechávali na prázdné židli zapálenou svíci – pro ty, kteří přijdou z hloubi a nesedí, ale přesto jsou přítomni.
Místní tradice dále říká, že o dva roky po tomto setkání, v roce 1916, kdy přešla jáma Ludvík do rukou Báňské a hutní společnosti a těžba se rozrostla, přestávaly se v podzemí ozývat záhadné kroky. Jako by hlasy podzemí dostaly, co potřebovaly: vzpomínku, světlo a jméno.
Radvanice jsou místem, kde se hlubina a povrch odedávna prolínají. Pověst o spiritistech a jejich svíci pro mrtvé horníky vypovídá o obci, která nikdy nezapomněla, že pod každodenním ruchem kolonií a kouřem průmyslu dřímají vrstvy starší paměti. Je to místo, kde se lidé naučili naslouchat i tomu, co nelze spatřit, a kde světlo ponechané pro nepřítomné mluví o soudržnosti silnější než smrt.