Pověst: Hrobka Hrubých z Gelenj
Podle místní pověsti, která se v Červených Pečkách šeptala ještě dlouho do dvacátého století, nebyla hrobka baronů Hrubých-Gelenj po celých padesát let prostým místem odpočinku mrtvých. Staří obyvatelé vyprávějí, že tím, kdo nedopřál nové kapli pokoje, byl duch zbořeného kostela Všech svatých, jehož základy dřímaly pod pečlivě uloženými kameny nové stavby.
Kostel stával na tom místě od nepaměti. Nejprve v renesančním hávu, pak přestavěn kolem roku 1680, sloužil farníkům jako místo modlitby i posledního rozloučení po více než sto padesát let. Když jej v roce 1796 zbořili — jen čtyři roky po tom, co Hrubí panství koupili — prý se nad troskama zvedl záhadný vír prachu, ačkoliv toho dne nefoukal vítr. Kostelník, který jako poslední zamkl dveře na klíč a klíč pak hodil do studny, zemřel do roka. Lidé si povídali, že duch kostela nezmizel, jen se ponořil hluboko do červenopečecké půdy a čeká.
Když baron Josef Richard Hrubý-Gelenj v roce 1845 nechal hrobku dokončit, byl pyšný na ladnou stavbu v pozdně empírovém slohu. Dva dórské sloupy svíraly portál jako stráže, latinský nápis zvěčňoval jeho jméno pro budoucí pokolení a světlíková věžička s křížem se leskla novotou. Jenže hrobka dlouhé roky čekala na svěcení, a ta léta, jak se traduje, nebyla klidná.
Za tmavých podzimních nocí prý procházeli kolem oplocené pietní plochy místní sousedé s hanbou v patách, neboť z uzavřeného dvora zaznívalo tiché monotónní zpívání. Nebylo to zpívání živých. Znělo staroslovansky, jak se zpívávalo při pohřbech ještě za dob starého kostela. Jedna pradlena, která se vracela pozdě od řeky, přísahala, že viděla přes mříž slabé modré světýlko kroužit okolo budovy, jako by hledalo vchod, který by je přijal. Jiní mluvili o přízračné postavě v ornátu, jež klečela před branou a marně žehnala kamenímu prahu.
Traduje se, že vše se změnilo teprve roku 1896, kdy hrobku konečně vysvětil královéhradecký biskup Edvard Jan Nepomuk Brynych. V den svěcení, třicátého března, bylo nad Červenými Pečkami slunečno, přestože ráno hustě sněžilo. Když biskupa vyvedli z kočáru před bránu, zastavil se náhle a zbledl. Pak se tiše usmál a kráčel dál. Co uviděl, nikdy veřejně neřekl, ale jeho sekretář si zapsal, že starý prelát bručel modlitbu za duše, jejichž jména neznal. Po skončeném obřadu prý záhadné zpívání ustalo provždy.
Staří obyvatelé vyprávějí, že duch zaniklého kostela Všech svatých nakonec přijal novou stavbu za svou — ale až tehdy, když obřadní svěcení zapečetilo mír mezi starým a novým, mezi zbořenou pamětí a trvající kamennou slávou baronského rodu. Padesát let bylo prý trestem za to, že byl Boží dům zbořen bez náhrady, bez modlitby, bez pokory.
Hrobka u Nebovidské ulice tak nese v sobě dvojí dědictví: hrdost rodu, jenž svůj název dal do latinského kamene, i tichou pokoru místa, které bylo vykoupeno teprve tehdy, když je konečně přijaly obě strany — živí i mrtví. Pro červenopečecké je tato kaple dodnes místem, kde minulost nezůstala pohřbena beze slova.