Pověst: Kostel Všech svatých (Severní Předměstí)

Staří obyvatelé plzeňské čtvrti Roudná vyprávějí, že kostel Všech svatých na táhlé vyvýšenině nad městem nikdy nepatřil jen živým. Stojí tam od dob, kdy ještě nebylo samotné Plzně v její dnešní podobě, a pamatuje tolik, že jeho zdi prý drží pohromadě nejen malta a kámen, ale také ticho všech těch, kteří v něm hledali útočiště a nenašli ho.

Nejvíc se v okolí kostela šeptá o době husitského obléhání. Bylo to v době, kdy se plameny válečných let šířily jako mor od vesnice k vesnici a Plzeň se bránila za svými hradbami zuby nehty. Kostel Všech svatých stál tehdy mimo ochranný kruh městských zdí, osamělý na svém návrší, a husitské voje ho nezminuly. Traduje se, že v noci před útokem se v kostele sešli poslední farníci ze zaniklých vesniček Maliců a Záhoří – lidé, jejichž předkové tento kostel před staletími sami stavěli. Přišli s hořícími loučemi, s dětmi přitisknutými k bokům, a kněz jim tu noc sloužil mši tak tiše, jako by se bál, že ho uslyší sami andělé.

Podle místní pověsti jeden ze starců, krejčí jménem Vavřinec, ukryl té noci pod oltář malý kovaný truhlík. Do něj vložil pergamen se jmény všech, kdo v kostele bývali pokřtěni, oddáni i pohřbeni, a přidal k nim několik stříbrných mincí – „aby si kostel na svou obnovu mohl půjčit, až přijde čas," řekl prý svým sousedům. Ráno byl kostel z části pobořen. Vavřinec se mezi přeživšími neobjevil.

Truhlík se vytratil z paměti na generace. Kostel byl opraven, posvěcen znovu biskupem Mikulášem Molenotským roku 1460, a život se vrátil do svého rytmu. Zdi se plnily novými modlitbami, nástěnné malby zakryly starší vrstvy, barokní předsíň pohltila gotický portál. Ale starý příběh o Vavřincově truhlíku žil dál v ústech babičů a dědů, kteří ho vyprávěli vnoučatům za dlouhých zimních večerů.

Staří obyvatelé Roudné proto nebyli zcela překvapeni, když se roku 1991, při opravách kostela, dělníci najednou zastavili. Hluboko ve zdi, zabudované do samé hmoty kostela, narazili na dvě kovové bedny. Nikoli středověké – uvnitř ležely dokumenty a mince z roku 1938 a k nim vzkaz určený budoucím generacím. Někdo tedy v roce 1938, v předtuše temných časů, napodobil to, co podle pověsti učinil starý Vavřinec pět set let před ním. Jako by věděl, že kostel na vyvýšenině přečká i tuto bouři, jako by věřil, že zdivo pamatující románský oblouk i parléřskou kružbu unese ještě jeden tajný závazek vůči budoucnosti.

Lidé na Roudné si říkají, že to není náhoda. Že každý, kdo v dobách ohrožení vkročí do tohoto kostela, cítí pod nohama cosi pevného – ne pouze kámen, ale také vrstvu všech těch tichých gest, jimiž si lidé předávali naději. Zvony se odmlčely, vojáci tu v roce 1618 ustájili ovce, střecha praskala zimou i létem, ale vždy se našel někdo, kdo přiložil ruku k dílu, nebo ukryl do zdí vzkaz: jsme tady, nezapomeňte na nás.

Kostel Všech svatých je podle pověsti místem, kde se čas neztrácí, ale vrství. Každá epocha do něj ukryla kus sebe – ať kovanou truhlou, či pergamenem, ať mincemi, či jmény dávno zemřelých. A každé takové nalezení je prý znamením, že kostel dosud neskončil svůj úkol: být pamětí těch, kteří tu žili, a zárukou těch, kteří teprve přijdou.