Pověst: Kostel svatého Cyrila a Metoděje (Ostrava)

Traduje se, že když porubský farář Josef Gazda poprvé přinesl architektovi Tomáši Černoušku svou představu o novém kostele, přišel s ním starý muž, o němž nikdo z přítomných nevěděl, kdo vlastně je. Seděl tiše u stolu, prsty položené na hrubé skice půdorysu, a než odešel, řekl jen jediné: „Kristovy ruce musí ukazovat vzhůru. Jinak nebude místu rozumět."

Nikdo tehdy nevěděl, co tím mínil. Stavba začala na podzim roku 1997, kdy Pustkovec byl ještě tichým okrajem Ostravy, kde se uhelný prach usazoval na listech lip a lidé chodili do práce ještě za tmy. Dělníci kopali základy do tvrdé slezské zeminy a starousedlíci z okolí přicházeli se zvědavostí sledovat, jak z hlíny roste obrys řeckého kříže — tvar sám o sobě neobvyklý, vzdušný, jako by kostel chtěl od počátku napodobovat roztažené paže.

Když řezbář Josef Staněk z Bučovic přivezl velkou polychromovanou řezbu Krista, zbylí dělníci se u ní zastavili. Postava Spasitele visela na kříži, jehož ramena nesměřovala do stran ani dolů, ale — a to bylo ono podivné — přímo k nebi. Ramena kříže jako by vzpínala ruce v gestu, jež znají lidé odnepaměti: gesto ochrany, gesto přivolání, gesto, které staré národy vyrývaly do kamenů dávno předtím, než přišli věrozvěstové Cyril a Metoděj a proměnili znaky v písmena, v modlitby, v jméno Boží zapsané jazykem Slovanů.

Staří obyvatelé Pustkovce vyprávějí, že v první zimě po vysvěcení kostela — byl prosinec roku 1998, mráz dul od severu a sníh křupal pod nohama — se u zvonice zastavila žena v tmavém kabátě. Zvony právě odbily klekání: nejprve zaboural Cyril svými dvěma sty dvaceti kilogramy, pak se přidal jemnější hlas Silvie a nakonec nejlehčí Metoděj dokmital v chladném vzduchu jako ozvěna. Žena stála a poslouchala, jak tři hlasy splývají v jeden. Pak zvedla oči ke kříži nad průčelím a řekla hlasitě, ačkoliv kolem ní nestál nikdo: „Konečně. Vrátili jste nám to, co nám vzali."

Co tím myslela, nikdo nevysvětlil. Ale ti, kdo tu historku znají, shodují se na jednom výkladu: kříž s rameny vzpínanými vzhůru není omyl ani rozmar. Je to záměrná řeč — řeč, která sahá přes staletí zpátky k věku, kdy Cyril a Metoděj přicházeli na Moravu a museli najít cestu mezi starým a novým, mezi runami vyrytými do dřeva a křížem napsaným inkoustem na pergamen. Tvar, který dnes křesťané vidí v kostele a který jim připadá nezvyklý, znali jejich předkové jako znak ochrany a životní síly. A věrozvěstové věděli, že lid nelze přivést k víře silou — pouze tím, že mu ukážeš, co zná, v novém světle.

Zvony od Josefa Tkadlece z Halenkova každý den ráno rozezní Pustkovec třemi hlasy, a kdo stojí pod zvonicí a dívá se skrz prosklená okna do světlého, vzdušného nitra kostela, může zahlédnout nad oltářem ten kříž s rameny mířícími k nebi. Slunce, které proniká čtyřmi velkými okny, ho obalí zlatem, a na okamžik vypadá, jako by se postava na kříži přece jen zvedala.

Pověst o pustkoveckém kostele říká, že toto místo bylo postaveno na rozhraní — mezi starým a novým světem, mezi Slovanem a křesťanem, mezi zemí a nebem. Kříž s rameny vzhůru je připomínkou, že víra nepřichází jako zlom, ale jako přeložení starého jazyka do nového. A Cyril s Metodějem to věděli lépe než kdokoliv jiný.