Pověst: Kostel svatého Václava (Holubice)

Traduje se v Holubicích, že zvony kostela svatého Václava nebyly jen kovem a hlaholením — byly živou pamětí celé obce, odlitou z obětí každého stavení.

Když se na počátku dvacátých let minulého století rozhodli holubičtí farníci, že svou ves ozdobí vlastním chrámem, neměli skoro nic. Přesto chodili dům od domu, od statku ke statku, a každý přiložil, jak mohl. Stará Marková prý dala stříbrný prstýnek po matce, kovář Šimánek věnoval týdenní výdělek, vdova Horáčková přinesla do výboru šáteček s úsporami, o nichž si sousedé mysleli, že je utratila za léky. Peníze se scházely pomalu, jako voda v suché rokli, ale scházely se. A tak kostel vyrostl a 14. července roku 1929 zazněly nad Holubicemi poprvé čtyři nové zvony z dílny Rudolfa Manouška.

Staří obyvatelé vyprávějí, že ten den se zastavilo i pole. Ženci nechali srpy ležet v obilí a stáli s odkrytými hlavami, protože zvuk, který se nesl krajem, nebyl jako žádný jiný — měl v sobě hlas všech, kdo na kostel přispěli, i těch, kteří se toho dne nedožili. Největší zvon prý zněl tak hluboko a tak silně, že ho bylo slyšet až za humny sousední vsi, a lidé tam prý říkali: „To Holubice zpívají."

Po léta zvony odměřovaly čas. Volaly k ranní mši, ohlašovaly poledne, vyzvánělý za mrtvé i za ty, kdo se právě narodili. Děti z Holubic říkaly, že zvony znají každého z vesnice jménem, protože ke každé důležité chvíli v jejich životě se přidalo to táhlé hučení z věže.

Pak přišel rok 1943.

Podle místní pověsti přijeli vojáci brzy ráno, kdy mlha ještě ležela v příkopech a kohout na Blažkově dvoře teprve chystal první zakokrhání. Přišli bez ohlášení a bez slitování. Farář stál u dveří kostela a sledoval, jak muži v šedých kabátech vyšplhali do věže. Za chvíli zazněl zvuk, jaký v Holubicích nikdo neslyšel — ne vyzvánění, ale temné, bolestné bouchnutí, jako by se hora sesunula do údolí. Jeden po druhém padaly zvony dolů. Největší, ten s nejhlubším hlasem, prý při pádu pukl, a stará Marková, která stála opřená o zeď kostela, se obrátila a šla domů, aniž řekla slovo.

Traduje se, že v tu zimu kostel oněměl. Věž stála prázdná jako dutý strom po bouři. Lidé chodili na mši tiše, seděli tiše, a i modlitba jako by zněla jinak — bez ozvěny, bez té bronzové tíže, která z ní dřív dělala něco víc než šepot. Někteří staří farníci prý tvrdili, že slyší zvony i nadále — ráno, když se probudí, nebo večer u plotny — ale to byl jen hluk vzpomínky, ohlas toho, co bylo.

Nové zvony přišly roku 1972. Jsou dobré zvony, silné a spolehlivé. Ale ti nejstarší pamětníci, kteří si ještě pamatovali původní čtveřici z Manoušek ovy dílny, říkávali, že nové zvony znají jen hodiny — kdežto ty staré znaly lidi.

Kostel svatého Václava v Holubicích je pamětníkem toho, co dokáže pospolitost, která se rozhodne něco vystavět z ničeho jiného než z vlastní vůle a vlastních drobných. A pověst o jeho zvonech připomíná, že to, co bylo vytvořeno s láskou celé vesnice, nelze z paměti vymazat ani tehdy, když to násilí strhne k zemi — protože hlas zvonů přetrvá v těch, kdo je slyšeli.