Pověst: kaple Nejsvětější Trojice (Sněžná)

Podle místní pověsti přišly do Sněžné jednoho zimního rána roku 1708 zprávy, které zaledovaly srdce každé matky i každého otce v celé vsi. Válka, která po léta zuřila daleko za kopci, si vyžádala životy mnoha mužů z okolních vsí, a posel, jenž zastavil před statkem čp. 14, přinesl slova tak nejasná, že sedlák Johann Georg Klinger celou noc neuspal. Jeho syn odešel do vojska jako silný mladík s jasnýma očima a žádná zpráva o něm nepřicházela celé měsíce. Jen ticho, těžké a šedivé jako nebe nad Lužickými horami v listopadu.

Traduje se, že té noci klečel starý Klinger na dřevěné podlaze světnice a modlil se tak vroucně, až se svíčka před sebranými obrázky světců třikrát zhasla a znovu rozžhala sama od sebe. Sousedé, kteří to od jeho ženy slýchali, vždy dodávali, že právě v tu chvíli složil sedlák slib: vrátí-li se jeho syn živý a zdravý, postaví na rohu svého pozemku, tam kde cesta odbočuje do vsi, kapli ke cti Nejsvětější Trojice.

Jaro přišlo pomalu, ale přišlo. A s ním, v době, kdy jabloně v zahradách teprve pukaly do prvních květů, se na cestě od Krásné Lípy objevila vychrtlá postava s rozedraným kabátem a zrezivělou flintou přes rameno. Byl to Klingerův syn. Vracel se s jizvou přes tvář, s unavenýma, příliš starýma očima, ale živý. Staří obyvatelé vesnice vyprávějí, že tehdy zastavil u starého dubu na kraji pole, sňal čepici a dlouho stál bez pohnutí, jen se díval na věž kostelíka a na zelené stráně, jako by si chtěl obraz domova navždy vrýt do paměti.

Johann Georg Klinger nezapomněl na svůj slib. Ještě téhož roku dal přivézt kámen a písek, povolal zedníky z Krásné Lípy a na rohu svého pozemku, přesně tam, kde se dvě cesty kříží a kde každý příchozí musí na chvíli zastavit, vyrostla do roku 1709 drobná barokní kaple. Uvnitř dal umístit kamenný reliéf Nejsvětější Trojice a sochu svatého Jana Nepomuckého, patrona ochrany a bezpečné cesty přes nebezpečné vody. Celá rodina Klingerova pak každé Trojičí neděle přicházela ke kapli, zapálila svíčky a zpívala staré chvalozpěvy, jejichž slova se proplétala korunami lip a letěla vysoko nad louky.

Vypráví se také, že někdy v polovině osmnáctého století zasadil jeden z Klingerových potomků za kaplí malou lípu. Chtěl prý, aby strom rostl spolu s rodovým slibem a svou stínivou korunou chránil kapli před větrem i zapomněním. Ta lípa stojí dodnes, mohutná a vrásčitá, a její kmen je tak silný, že by ho sotva obemkly natažené paže tří mužů. Místní jí říkají Klingerova lípa, i když se to jméno v žádné knize nepíše, jen se šeptá z úst do úst, od babičky k vnučce, od souseda k sousedovi.

Po druhé světové válce, kdy byli původní obyvatelé Sněžné vyhnáni ze svých domovů a kaple osiřela, zarostla cesta k ní kopřivami a omítka začala opadávat v kusech velký jako dlaň. Staří pamětníci nového osídlení říkali, že kolem kaple bylo v těch letech zvláštní ticho, jiné než jinde, jako by místo samo čekalo, až se vrátí někdo, kdo ho zná. Lípa však stála dál a kvetla každé jaro, jako by odmítala připustit, že by slib vyslovený v zimní noci mohl jednoho dne zcela zajít.

Tato kaple není jen kamenem a vápnem. Je ztělesněním otcovské modlitby a synovského návratu, němým svědkem toho, že i v dobách nejhlubší nejistoty může víra vztyčit něco trvalého na rozcestí. Klingerova lípa za ní šumí dodnes a každému, kdo tudy prochází po červené turistické stezce, jakoby připomíná, že na tomto místě byl kdysi splněn slib tak hluboký, že mu nestačila slova — a muselo postačit kamení.