Pověst: kaple Panny Marie (Radeč)
Traduje se, že to bylo na přelomu léta a podzimu roku 1890, kdy se po radečských mezích začala šířit zpráva, jež brzy rozčeřila hladinu celého úpického kraje. Třináctiletý chlapec, syn chudé rodiny z okolí, trpěl už delší čas záhadnou nemocí. Nohy ho zrazovaly, tvář měl bledou jako vápenný nátěr na stodole a lékaři kroutili hlavami. Matka, ženská tvrdé víry a ještě tvrdšího osudu, ho přivedla k malé studánce, která tryskala ze svahu nad Radčí, tam kde hustý remízek voní po pryskyřici a mechové kamení drží vlhkost i v nejsušší srpnový den.
Voda ze studánky byla ledová, čistá, s lehkou železitou příchutí, jakou mají prameny v tomhle kamenitém kraji. Matka chlapci omyla nohy, přinutila ho napít se přímo z hrsti a tiše se pomodlila k Panně Marii, jejíž podobizna visela na blízkém stromě, počasím ohmataná a vybledlá. Staří obyvatelé vyprávějí, že ještě téhož odpoledne se chlapec postavil na nohy bez cizí pomoci a domů se vrátil vlastním krokem.
Zpráva se rozlétla jako pírko ve větru. Nejprve si ji šuškali sousedé, pak faráři na šenkách, pak obchodníci na trzích v Úpici. Ke studánce začali přicházet první zvědavci, pak prosebníci, pak celé procesí. Ježkovi, kteří měli v Radči hostinec s rezavou pumou nad vchodem a dubovými stoly uvnitř, se divili, kolik hladových krků najednou potřebuje polévku a kolik suchých hrdel přijde na skleničku. Selky přinášely k studánce věnce z jeřabiny, stařečkové si odtud brali vodu v lahvičkách od léků, mladé ženy šeptaly prosby za plodnost a zdraví dětí.
Sochař Pátný z Podradeče, muž zručných rukou a prostého srdce, dostal od Ježkových zakázku, na níž si mohl vylámat tesák. V roce 1892 vyrostla nad studánkou malá kaple, štíhlá jako svíčka, s věžičkou šestibokého sanktusária a okénky do půlkruhu. Uvnitř voněl kadidlový popel a na oltáři se zrcadlila tvář Matky Boží.
Jenže úpický kronikář Vilém Schreiber byl člověk zvyklý přikládat ucho k zemi. Zaznamenával, pátral, porovnával výpovědi. A zanedlouho napsal do svých záznamů slova, jež mrazila víc než voda z onoho pramene: legenda o zázračném uzdravení, tvrdil, je podvod. Ježka, šikovného hospodského, který věděl, že hladní poutníci zaplatí za polévku i modlitbu, obvinil ze záměrně rozšířené lži. Chlapec se prý uzdravil sám od sebe, jak to bývá u dětských nemocí, a voda ze studánky nebyla o nic kouzelněji pronikavá než voda z jakékoli jiné studně v okolí.
Církev poutě zakázala. Průvody ustaly. Studánka časem přestávala tryskat, rok od roku skoupěji, až z ní zbyl jen vlhký flíček trávy a vzpomínka. Avšak poutní tradice, jednou probuzená, nechce lehko usnout. Soukromě sem lidé chodili dál, i po válce, i v době, kdy se poutě nenosily, a ještě v sedmdesátých letech se prý na svátek Panny Marie na cestičce ke kapli mihla soustředěná skupinka starých žen s růženci v sepjatých dlaních.
Podle místní pověsti samo místo jakoby stálo mimo čas a mimo soudy kronikářů. Kaple nikdy nepatřila církvi, vždy jen radečským lidem, a snad proto ji žádný zákaz nedokázal docela umlčet. Nový zvon, ulitý v roce 2009 jako díkůvzdání za narození syna, houpá se v sanktusové věžičce a zvoní nad mezí mezi Úpicí a Radčí, jako by chtěl říct, že zázrak a podvod jsou někdy od sebe vzdáleny jen o délku lidské naděje.
Tato pověst vypovídá o místě, kde se víra a lidský zájem podivuhodně proplétají a kde se hranice mezi skutečným zázrakem a zbožnou touhou po něm stala součástí samotné identity krajiny. Kaple v Radči přežila skandál i zákazy a dočkala se oprav i nového zvonu, protože lidé potřebují místa, u nichž lze zastavit a ptát se. A to je možná jediný zázrak, který nikdo nikdy nevyvrátil.