Pověst: Kostel svaté Apoleny
Podle místní pověsti to byl prostý pastevec, který jako první spatřil světlo. Šlo o pozdní léto, kdy suché traviny šustěly po bocích Přimdského hřebene a vzduch voněl pryskyřicí borovic. Pastevec ten – říkali mu Hansel, ač jeho pravé jméno se časem ztratilo jako mlha nad ranním polem – vedl stádo ovcí jižním svahem, kde mezi kořeny starých dubů bublával pramen. Hansel byl od dětství postižen zákalem na levém oku; bílý závoj mu zakrýval svět napůl, a tak vnímal každý stín a každý jas jinak než ostatní.
Onoho odpoledne se naklonil k prameni, aby se napil. Voda byla ledová i v letním parnu, průzračná jako ranní vzduch před úsvitem. Hansel si omočil tvář, a tehdy – tak to alespoň sám vyprávěl, než zestárl a hlas mu ztišel – pocítil v levém oku pálení jako od jiskry. Zakryl si ho dlaní, zavrávoral, a když znovu rozevřel víčka, zákal byl pryč. Před ním se prostíral les v celé své hloubi, každá větev, každý list ostrý a zřetelný, jako by mu někdo otřel zrcadlo.
Traduje se, že Hansel klesl na kolena do mokré trávy a dlouho se neodvážil pohnout ze strachu, aby vidění nezmizelo. Teprve když hvězdy vypluly na oblohu a ovce se neklidně tlačily k sobě, vstal a rychle zamířil zpět do vsi. Nikdo mu zpočátku nevěřil. Starý farář pohnul brvami a prohlásil, že pramen je jako každý jiný a chlapec si snad přál příliš silně. Avšak Hansel přivedl k prameni svého souseda, jehož žena trpěla zánětem očí již třetí rok; po třech omytích vodou z pramene se v ženských očích zatem opět zablýsklo.
Zpráva se šířila jako oheň po sklizené strniště. Přicházeli lidé z přimdského podhůří, z vesnic podél Mže i ze vzdálenějších krajů. Přišel stařec z Tachova, přišla mladá vdova z Bělé, přišli děti s zarudlýma, slzícíma očima. Někteří se vraceli domů se stejnými potížemi jako přišli. Jiní – a těch bylo dost na to, aby pověst přežila – tvrdili, že voda pramene prosvětlila jejich pohled stejně jako jarní slunce prosvětlí okenní sklo.
Hrabě Georg Maximilian Lindelo o zázracích slyšel od svého správce. Byl to muž střízlivý, zvyklý na čísla a smlouvy, ale i muž věřící, jak se od urozené osoby té doby slušelo. Dal místo prozkoumat, přivolal kněze i lékaře; žádný z nich mu nedokázal vysvětlit, proč právě zde, v tomto opuštěném lesním koutě, lidé nacházejí úlevu. Hrabě se nakonec rozhodl zbudovat na místě kostel. Roku 1670 byl vysvěcen ke cti svaté Apoleny, mučednice, jejíž atributem jsou právě oči – neboť před smrtí ji vyrvali zuby a hrozili jí vyražením zraku, než se sama vrhla do plamenů.
Staří obyvatelé Přimdy vyprávějí, že kostel a pramen tvořily od té doby jeden celek. Ke svatodušním svátkům sem putovala procesí, poutníci nesli v rukou svíce a halasný zpěv náboženských písní se nesl lesem daleko. Dva poustevníci, kteří při kostele přebývali, hlídali pramen i v noci a zapalovali lampu, aby příchozí v temnotě nezabloudili.
Osada pojmenovaná Svatá Apolena, která kolem kostela postupně vyrostla, zmizela ze světa ve dvacátém století; její domy jsou dávno rozebrány, silnice zarostlá. Kostel sám stojí jako zřícenina, obklopen lesem, který si bere zpět, co mu patřilo.
Pověst o zázračném prameni v sobě nese cosi, co přesahuje prosté líčení zázraku: říká, že místa si volí svůj osud sama, a že voda vyvěrající z hlubin země občas přináší na povrch něco, co si rozum neumí vysvětlit. Kostel svaté Apoleny je toho tichým svědkem – opuštěný, a přece nepokojný, neboť v jeho troskách se stále ozývá šum pramene pod kořeny starých dubů.