V malé vesnici Dlažkovice stojí zámek charakteristický pro baroko severočeských baronských sídel. Jeho historie začíná již na jaře 17. století, kdy se zde poprvé zmiňuje starší panské sídlo – tvrz, která se objevuje v pramenech od roku 1630, patřící tehdy k panství Bílého Újezdu. Vesnice změnila několik majitelů a její osudy se plitly s velkými rodovými sňatky. Roku 1648 se jejím vlastníkem stal rod Winterfeldů skrze sňatek Zbyňky Polyxeny Bezdružické z Kolovrat s Kryšstofem z Winterfeldu.

Zámek v dnešní podobě má svůj původ v sedmdesátých letech 17. století. V roce 1667 prodal Kryštof Václav z Winterfeldu vesnici Františku Edmundu Putzovi z Adlersthurnu, který zastával funkci správce horních měst. Putz nechal kolem roku 1673 tvrz přestavět na barokní zámek podle projektu vlivného litoměřického architekta Giulia Broggia. Rozšíření a finální podoba stavby vznikla teprve v počátcích 18. století. Putzův bratr Jan Ignác Putz dal stavitelem Octaviem Broggiem v letech 1713 až 1717 zámek rozšířit. Zámek postupně získal nové majitele – po Purtzových jej získal Ferdinand Hrzán z Harasova, od roku 1731 jej vlastnil hrabě Hatzfeld, který zde zahájil rozsáhlou těžbu pyropů. Tato rodina držela panství až do roku 1796, kdy vymřela, a majitelem se stal Hugo Damián Ervín ze Schönbornu. Ten zde přebudoval krajinu – zbořil hospodářská zařízení a založil anglický park, zatímco samo zahradní průčelí zámku rozšířil v empírovém slohu. Schönbornova rodina vlastnila zámek až do pozemkové reformy v roce 1924, kdy jim zbylo pouze sídlo samotné.

Stavba zámku se přizpůsobila terénním podmínkám – stojí ve svahu, takže severní průčelí je jednopatrové až dvoupatrové, kdežto bohatší zahradní průčelí na straně nižší nabízí dvě až čtyři patra. Stavbu vizuálně zdůrazňují dva mohutné boční rizality, které se předstupují před obě průčelí. Východní rizalit nese portál s diagonálními pilastry a balkonem, nad nímž se tyčí štukový znak. Nejpůsobivěji se ukazuje rizalit na straně parku – čtyřpatrový útvar s vysokými pilastry, jež opticky propojují dvě patra. Obdélná okna zdobí rokokové prvky – supraporty a podokenní pole. Vnitřní architektura si uchovala cennou sadu terrenu se zrcadlovou klenbou provedené v lunetách.

Od roku 1952 slouží zámek jako dětský domov, což zajistilo jeho zachování do dnešních dob. Jako kulturní památka České republiky si zaslouží pozornost všech, které zajímá vývoj barokní stavitelské tvorby v severních Čechách. Zámek představuje působivou svědectví o tom, jak se šlechtické rezidence přetvářely pod vlivem módních trendů a architektonických inovací 18. století.