Olomoucký hrad leží na Václavském, jinak zvaném Dómském, pahorku v historickém centru Olomouce. Není to stavba z jednoho období, nýbrž areál, který se vyvíjel po tisíce let a na kterém se střídaly různé generace staveb. Dlouho sloužil jako sídlo olomouckých údělných knížat a později olomouckých biskupů. Dnes je od roku 1962 zařazen mezi národní kulturní památky. V roce 2015 jej Evropská komise spolu s Arcidiecézním muzeem Olomouc zařadila do seznamu významných památek oceněných značkou Evropského dědictví.

Předhistorické osídlení návrší začalo už v nejstarší době. Archeologické vrstvy zde zachovaly stopy z eneolitu, z věteřovské mladší doby bronzové a z doby halštatské. V období Velkomoravské říše se místo znovu stalo sídelním centrem. Zde byla nalezena keramika s prožlabenými okraji, která se ve velkomoravském období vyskytovala také na Pohanském hradišti u Břeclavi a v Mikulčickém hradišti. Z této doby pochází také bronzový gombík zdobený vylisovaným palmetovým vzorem a kování z bronzového plechu zdobené klíčitým vzorem, velmi podobné nálezům z bavorských pohřebišť. Z 8. století pochází jednobřitá sečná zbraň dlouhá 41 centimetrů, která by mohla být místní napodobeninou saxu používaného bojovníky z horního Podunají.

Osídlení zde pokračovalo i po pádu Velkomoravské říše. Ve druhé polovině 10. století se na tomto místě nacházela pevnost kontrolující dálkovou stezku. Z počátku druhé poloviny 10. století pochází keramika zdobená hřebenovými vlnicemi a mělkými vodorovnými rýhami, kterou nalezli také pod ruinami kostela v Břeclavi. Tato raně středověká pevnost zanikla na konci 10. nebo začátkem 11. století. Kolem poloviny 11. století pak vznikl nový, tentokrát již kamenný hrad, který se stal sídlem Přemyslovců vládnoucích olomouckému údělu. Ze 11. století pocházejí střepy kvalitně zpracovaných nádob s válcovitým hrdlem, stejného typu jako nádoby ze Vratislavy a Opolí.

Dnešní areál Olomouckého hradu je tvořen řadou budov. Na východě se rozkládá katedrála sv. Václava a Zdíkův palác. Na jihu stojí Dům zvoníků, který byl v letech 1859 až 1860 přestavěn stavitelem Franzem Kottasem, kaple Matky Boží Opatrovnice a domek s ateliérem malíře Jindřícha Lenharta a jeho syna, sochaře Karla Lenharta. Na západě se nachází dómská fara, vikářská rezidence a rezidence kapitulního notáře. Na severu se nachází kapitulní děkanství s hospodářským dvorem (dnes sídlem Arcidiecézního muzea), kostel sv. Anny a kaple sv. Barbory. Uprostřed areálu stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého od sochaře Jiřího Antonína Heinze, která pochází z roku 1724.