Plzeňská Madona ztvárňuje jednu z nejvýznamnějších postav středověké zbožnosti – Pannu Marii. Jedná se o milostnou sochu vysokou 134 centimetrů, která od středověku dominuje interiéru katedrály sv. Bartoloměje a stala se nejvýznamnější památkou tohoto kostela. Patří k raným dílům stylu zvaného krásný sloh, typického pro českou a středoevropskou gotiku doby Václava IV.

Přesný vznik sochy není znám, historici jej však datují mezi lety 1380 až 1384, přičemž za pevný bod slouží záznam o její instalaci v katedrále, který nese datum 12. února 1384. Autorem je předpokládaně Mistr Krumlovské Madony, předchůdce krásného slohu, jehož tvorba úzce navazovala na pražské dvorské sochařské prostředí a rodinu proslulých stavitelů Parléřů. Jméno autora však zůstává definitivně neznámé.

Socha je modelována v charakteristickém stylu krásných madon – tělo Madony vytváří esovité prohnutí, které se stáčí v prostoru a vzbuzuje dojem elegance a životního pohybu. Postava spojuje realismus s jemnou smyslností, nejnápadněji se projevující v subtilních vtiscích prstů matky v tělíčku dítěte. Podobně realistické je zobrazení samotného Ježíše – pro dobové evropské sochařství mimořádně vyvedené dítě. Madona se ohlíží s melacolickým a vážným výrazem, který v měnlivém kostejním osvětlení v návštěvnících vzbuzoval dojem živé, neustále se měnící tváře. Tuto živost zdůrazňuje jemné vypracování všech detailů – zvlnění vlasů, modelace obličeje – a typická polychromie krásných madon v bílé a zlaté barvě se zalešťovanou povrchovou úpravou. Socha patří k nejlépe dochovaným dílům svého typu, ačkoliv v průběhu 20. let dvacátého století (1929–1930) došlo k zásahu, při němž byla původní koruna odstraněna a nahrazena novou.

O umístění sochy v katedrále se zasloužil řád německých rytířů – konkrétně správce farního kostela, který v letech 1379 až 1400 působil jako kněz Mikuláš. Podle nejstarších zpráv z roku 1676 stála socha na ozdobném trůnu při jižní straně chóru. V současnosti zaujímá ústřední místo na hlavním oltáři. Během druhé světové války byla přechodně evakuována do kláštera v Plasích, aby se předešlo poškození během bombardování Plzně. V květnu 2021 byla po restaurování veřejně vystavena v Masných krámy Západočeské galerie.

Kultní vztah věřících k Madoně se prohluboval po celé 14. století, kdy narůstala úcta k Panně Marii v evropské zbožnosti. Plzeňané zde postupně pronášeli modlitby a prosby o pomoc. Od počátku 16. století věřící sochu bohatě obdarovávali – oferoáním byly róženec, klenoty a šperky, které zdobily její podobu. Tradice trvala, jak dokazuje záznam z 20. října 1918, kdy se věřící shlukli u sochy s prosbami o pomoc v epidemii španělské chřipky. Umělecký vliv Madony byl stejně trvalý – od přelomu 14. a 15. století byla napodobována v západních, jižních i středních Čechách a ovlivňovala pozdně gotické mariánské sochy po dobu 15. století.