Kostel svatého Bartoloměje byl dřevěná sakrální stavba pocházející z poloviny 16. století. Přesné datum jeho založení se s jistotou nezachováno – na oltáři se nachází letopis 1565, na zvonu pak 1567, některé prameny uvádějí rok 1530. První nezpochybnitelná zmínka pochází z urbáře hukvaldského panství z roku 1580, který zmiňuje obecní louku kostelem užívanou. Kostel se nacházel nedaleko fojtství u říčky Kopřivničky, v místě dnešního Starého hřbitova.

Od počátku byl pravděpodobně kostelem filiálním – tedy podřízeným – ke Frenštátu, což potvrzuje listina olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z roku 1584. Stavba měla nejprve velmi prostou podobu. Původně to byla údajně pouze malá kaple s věžičkou a vysoká věž stejně prostorná jako loď kostela. Obě strukury byly později propojeny a po stranách lodi vznikly pavlače, do nichž byla vyřezána okna pro přisvětlení. S růstem obce se stavba postupně rozšiřovala.

Těžké časy přineslo roku 1621 vydrancování valašskými povstalci vedenými feudálem Janem Adamem z Víckova. V 18. století se poměry měnily – roku 1763 byl kostel na základě biskupského dekretu přifařen ke Štramberku kvůli kratší vzdálenosti. Následující století přineslo potřebu oprav. Roku 1835 nechal místní fojt Jan Šustala snížit věž, která se od roku 1827 kvůli prohnilé konstrukci nebezpečně nakláněla. Věž byla obita deskami, což však zhoršilo slyšitelnost zvonu.

Postupem času se kolem chátrajícího kostela střetávaly zájmy místních obyvatel a státní církevní správy. Teprve roku 1865 se farář Adolf Raška úspěšně zasadil o oddělení od štramberské farnosti a zřízení vlastní fary. Po čtyřech letech, roku 1869, byla vlastní farnost skutečně zřízena. Ke větší rekonstrukci chátrajícího chrámu došlo roku 1871, kdy byl kostel zvětšen a staré pavlače zbourány. Zakoupeny byly nové vybavení – Boží hrob z Olomouce, oltáře, kasule, stříbrná monstrance z Vídně. Přesto zůstala stavba nevyhovující a roku 1881 inicioval farář Vícha fond pro stavbu nového chrámu.

Stavba nového kostela začala v dubnu 1893 a její vysvěcení se konalo 7. července 1895. Poslední mše v původním kostele se konala den předtím. Díky zájmu habsburské Centrální komise pro památky byla nejprve v lednu 1896 demolice odmítnutí, přesto však byla počata. Dřevo se prodávalo na palivo. Cenné vnitřní vybavení – oltář, kazatelna, ornáty, korouhve – byly spáleny nebo rozprodány. Staré zvony si převzal vídeňský zvonař Hilzer, který z nich roku 1894 odlil zvony do nového chrámu. Kostel úplně zanikl v roce 1897. Při bourání nebyl nalezen žádný nápis ujasňující dataci stavby. Konzervátor Franz Rosmaël si na zboření později stěžoval, neboť nebyl informován a nemohl zachránit cenné předměty. Hřbitov okolo postupně zanikl a byl změněn na park v polovině osmdesátých let 20. století.