Příběh: kaple Svatého Františka z Assisi (Špindlerův Mlýn)
„Všechno skončí tady, v tomhle zapadlém lese,“ zasyčel Jakub a s verví vrazil pěst do hrubého kamene stěny. Studený vzduch Krkonoš mu pálil v plicích a z úst mu unikal hustý obláček páry. V kapse měl obálku s penězi, které mu nepatřily, a v hlavě jen jeden jediný plán: zmizet, než si někdo všimne, že je v trezoru prázdno.
Kolem něj se v mlze rýsovala kontury nové stavby, která vypadala, jako by vyrostla přímo ze země. Byl říjen, krátce po svátku svatého Františka, a hory byly obaleny tichem, které člověka začne tížit. Jakub stál před malou kamennou kaplí. Nebyla to žádná katedrála, jen skromný prostor z místních balvanů, přikrytý šindlovou střechou, která v šeru vypadala jako kůže starého zvířete.
Vstoupil dovnitř, aby unikl před mrazem. Vzduch uvnitř voněl po čerstvém tesle, vlhkém kameni a něčem, co připomínalo vyhaslý vosk. Žárník v jeho hrudi tloukl tak silně, že slyšel jeho rytmus i v uších. Opřel se o stěnu a zavřel oči. Chtěl jen chvíli klidu, aby mohl přemýšlet, jak se dostat z města a zmizet v dálce.
V ten moment se ozval zvuk. Nebyl to hrom ani vítr. Byl to čistý, kovový tón, který prořízl ticho s takovou intenzitou, že Jakub sebou trhl. Zvon. Zvuk byl hluboký, táhlý a nesmírně čistý. Přesto že nikde v okolí neviděl žádného člověka, zvon Anežka Česká začal bít.
Jakub otevřel oči a pohlédl vzhůru. Přední stěna věžičky byla prosklená a v tom šeru, kdy už slunce téměř zhaslo, viděl zvon v pohybu. Světlo, které pronikalo sklem a vitrážovými okny, se začalo lámat do podivných barev. Purpur a zlatá se prolila po šedém kameni podlahy a vytvořily před ním cestu, která končila u sochy svatého Františka.
Zastavil se. V hlavě mu stále hřměly hlasy lidí, které zradil, tváře přátel, kterým lhal do očí. Peníze v kapse najednou vážily tuny. Cítil, jak mu prsty dřeví a jak se mu v hrdle hromadí žluč. Nebyl věřící, nikdy nebyl. Věřil jen tomu, co mohl ukrást nebo prodat. Ale ten zvuk zvonu v něm něco rozbil. Nebyl to strach, byla to prázdnota, která se najednou naplnila něčím neznámým.
Najednou v tichu, které následovalo po posledním úderu, zaslechl šepot. Nebyl to hlas zvenčí, ale zvuk, který přišel z hloubi jeho vlastního svědomí, přestože zněl jako cizí. „Kdo jsi, když nikdo nedívá?“
Jakubt se podíval na své ruce. Byly špinavé od potu a strachu. Pomalým pohybem vytáhl obálku z kapsy. Díval se na ni v barevném světle vitráží. V ten moment se stalo něco, co nedokázal vysvětlit. Jedno z oken propustilo paprsek světla, který dopadl přesně na obálku a na vteřinu ji rozsvítil tak jasně, že Jakub v ní viděl nepeníze, ale tváře lidí, kterým tyto peníze vzal.
Klesl na kolena. Ne proto, aby se modlil, ale proto, že už neunesl vlastní váhu. Vzduch v kapli ztěžkl pocitem absolutního soudu. Věděl, že v tuhle chvíli může buď odejít do mlhy a být bohatým zrádcem, nebo zůstat a zkusit najít cestu zpět k sobě.
Když za hodinu vyšel z kaple, mlha byla pryč a hory byly jasné. Obálku nezalistoval do kapsy, ale položil ji na práh, přímo podnožím sochy svatého Františka. Odešel směrem k vesnici, s prázdnými rukama a poprvé po mnoha letech s lehkým srdcem.
Kdo s obálkou odešel a kam zmizely ty peníze, nikdo z místních neví. Jen lidi, kteří dnes procházejí kolem té kamenného stavby, občas zastaví ten zvláštní pocit, že v tichu zvonu Anežky České lze uslyšet odpověď na otázky, které se člověk bojí položit nahlas.