Příběh: kaple Nejsvětější Trojice (Svor)
Prach z čerstvě otesaných cihel mu dráždil nos a nutil ho ke kašli, který se tísnivě odrážel od provizorních dřevěných trámů. Kryštof zatnul prsty do maltou potřísněného vědra tak silně, až mu zbělely klouby a ostrá bolest v promrzlé dlani přehlušila tepání v hlavě. V celé vesnici pod Lužickými horami všichni věděli, že dluhy vůči svobodnému pánu se neodpouštějí a že zítřejší ráno přinese buď zaplacení poslední mince, nebo ztrátu střechy nad hlavou.stará dřevěná stavba, kde ještě před nedávnem slýchával modlitby svých předků, byla už z poloviny rozebraná, protože nařízení z Prahy i moudrost místních radních ve Svoru velebily pevnou pálenou hlinitou hmotu, která odolá zhoubovému ohni i zlodějům lépe než shnilé kmeny starých smrků.
Kryštof plivnul na zem, kde se do prachu smísila krev z rozkousnutého retu a bílý prach. Zůstaly mu jen dvě hodiny do západu slunce a v kapse ani haléř. Cihla po cihlě, staré dřevem vonící trám za trámem, takhle pomalu mizelo místo, kde kdysi jeho otec klekával při svatbě. Všechno kolem se hroutilo do prachu a on měl pocit, že jeho vlastní život padá s tímto zdivem. Vzduch byl těžký a chladný, voněl po vlhké hlíně a spáleném loji z jediné svíce, kterou si mohl dovolit zapálit na nedokončeném oltáři.
Z ničeho nic se ozvalo tiché, ale nesmírně ostré křupnutí. Nešlo o prasknutí starého dřeva, na jaké byl zvyklý při bourání stěn. Byl to zvuk něčeho těžkého, co se sesouvá v temném koutě pod provizorní mansardovou střechou, kam dosud nedopadl ani paprsek slunce. Kryštof zvedl těžkou lžíci s maltou a vykročil do stínu. Vtom kolem jeho ucha profoukl vánek, tak nepřirozeně teplý a vonící po rozkvetlých lípách, až se mu na kůži udělala husí kůže. V prosinci, uprostřed mrazivé noci, kdy všude kolem ležel sníh?
„Kryštofe,“ zašeptal hlas. Nezněl odkud venku, nezněl od sousedů, kteří ho už dávno odsoudili k prohře. Zněl přímo v jeho lebce, hluboko za očima, s klidem a jistotou člověka, který nikdy nepoznal strach.
Ztuhl a přestal dýchat. Na zemi u jeho bot, přímo z čerstvě vyzděné niky, kde ještě před chvílí nic nebylo, vytryskl úzký paprsek oslnivého světla. Nebyl to svit měsíce ani blikavý plamen lojové svíce. Byla to zář čistá a bílá jako sníh na vrcholu Klíče. V tom světle se lesklo cosi malého, kulatého a těžkého.
Kryštof pomalu poklekl na studené cihly, které vlastnoručně položil teprve včera. Natáhl ruku. Prsty se dotkly kovu. Byla to zlatá mince, stará, s vyrytým letopočtem, který nepamatoval ani nejstarší rychtář v celém Cvikově. Nešla k ní přiřadit žádná lidská tvář ani pozemský obchod. Když ji zvedl, vážila přesně tolik, kolik dlužil na královské dani, ani o haléř víc, ani o haléř méně.
V tu chvíli utichl vítr venku a stěny nově rostoucího svatostánku jako by na zlomek vteřiny ztěžkly pod neviditelnou rukou. Kryštof zůstal klečet na zemi, v očích slzy, které mráz okamžitě měnil v led, ale v hrudi obrovský, hřejivý klid.
Když o několik týdnů později dokončili stavbu malé věžičky s elegantní střechou, farář z Cvikova kroutil hlavou nad tím, odkud ten chudý zedník vzal peníze na vyplacení dluhu. Kryštof nikdy neprohlonil ani slovo. Jenomže od té doby lidé ze širokého okolí začali do této malé svatyně v podhůří přicházet i v dny, kdy nebyly mše, a mnozí tvrdí, že když v noci přiloží dlaň k čerstvě omítnuté cihlové zdi, cítí, jak pod chladným vápnem stále tluče lidské srdce.