Příběh: kostel svatého Mikuláše v Brně-městě
„Tady to skončí, ty lháři! Vrať ty peníze, nebo ti v tom prachu podnohy vytrhám!“
Hugon ztěsnil rty a přitiskl k hrudi těžký kožený měšec. VokAround něj se zvedal prach z brněnského náměstí, kde se mísil pach žvaničky, potu z koní a žáru z blízkých kovářských ohní. Útočník, tlustý obchodník s rudým obličejem, do něj vrazil ramenem, až Hugon zakopal o hrubý kámen dlažby. Zvuk rány o zem byl tlumený, ale v hlavě mu hučelo. Hugon nebyl z tohoto města, mluvil jazykem Valonů, cizinců z dalekých krajů, kteří přišli do Brna hledat práci a bezpečí. Teď však cítil, jak ho obklopuje nepřátelství místních, kteří v něm viděli jen cizího zloděje.
Odrazil se od země a bez rozmýšlení vyběhl směrem k nízkým, masivním zdům kostela svatého Mikuláše. Románské zdi z hrubého kamene působily jako nezbouratelná pevnost. Vběhl do chrámu a prudce zavřel těžké dveře za sebou. Ticho uvnitř bylo tak husté, že ho až lehký mráz probral. Vzduch voněl po starém kameni, vlhkosti a zbytcích včerejšního vonného doutování.
Hugon se opřel o chladnou zeď a prudce lapal po dechu. Srdce mu tlouklo v krku jako uvězněný pták. Podíval se na měšec v ruce. Peníze v něm nebyly jeho. Ukradl je z trhu, z kapsy muže, který vypadal, že jich má víc, než kolik dokáže utratit za deset životů. Hugon však věděl, že tyto mince jsou jedinou šancí, jak vykoupit svého bratra z dluhů, které ho hrozily uvěznit v temnicích.
Klesl na kolena. Nebylo to z pokory, ale z vyčerpání. V prostoru lodi, která měla tvar jednoduchého čtverce, se rozrostil šerý stín. Světlo pronikalo jen úzkými otvory, která připomíala štěbiny v hradbách. Hugon zabořil prsty do prachu na podlaze. Cítil, jak ho zevnitř rozžere pocit prázdnoty. Všechny své sny o spravedlnosti a záchraně bratra teď vypadaly jako špína na jeho rukou.
„Kde jsi, ty tichý svědku?“ zašeptal do prázdnoty.
V tu chvíli se stalo něco, co Hugon nedokázal pojmenovat. V rohu chrámu, tam, kde se začínal protáhlý prostor presbytáře, se objevila záře. Nebylo to světlo svíce ani paprsek slunce, který by pronikl skrze kámen. Bylo to jemné, modravé světlo, které se vlnilo jako kouř z ohně. Hugon ztuhl. Světlo se začalo přibližovat, plynulo po podlaze s neznámou lehkostí a zastavilo se přesně u jeho nohou.
Zatímco světlo přetrvávalo, Hugonovi v hlavě zazněl hlas. Nebyl to zvuk, který by mohl slyšet někdo jiný; byl to tichý impuls, jako když člověk najednou uvědomí pravdu, kterou celý život zapomínal. Hlas mu neřekl, aby peníze vrátil, ani ho nevyhůzkal. Pouze mu ukázal obraz jeho bratra, jak sedí v temnici a s klidem přijímá svůj osud, protože věří, že Hugon zůstává čestným člověkem.
Hugon ztížil ruku. Peníze v měšci najednou ztěžkaly, jako by se mince změnily v olovo. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Vstal, pomalu a s těžkým srdcem. Světlo zmizelo tak náhle, jako se objevilo, a v chrámu znovu zavládlo mrazivé ticho.
Když Hugon otevřel dveře a vyšel zpět na náměstí, obchodník už tam čekal s několika pomocníky. Hugon mu bez jediného slova podal měšec. Viděl v očích muže vítězství, ale on sám cítil zvláštní, neznámý klid. Věděl, že teď bude muset bratra vykoupit jinou cestou, možná mnohem těžší, ale čistší.
Dnes už tam žádné zdi nejsou. Zůstaly jen linie v dlažbě, tiché obrysy místa, kde kdysi stál malý románský chrám. Kdo dnes stojí na náměstí Svobody a pohlédne dolů na tyto čáry, možná pocítí ten samý náhlý chlad a ticho, které kdysi změnilo život jednoho zbludaného Valona.