Příběh: Říšská brána
Matěj prudce sevřel studený železný okov, až mu prsty zbělely v šeru. Těžké dřevo nové brány na Pohořelci se s tupým údery zakleslo do zárubní, jako by se snažilo uzavřít něco, co se odmítalo zůstat uvnitř. Vzduch kolem něj byl hustý, prosycený pachem čerstvého vápna a vlhkého kamene, který se stále držel kolem této nově postavené stavby. Prach z pracovišť ještě nebyl zcela vyfouknut z každé škvíry a ta světlá stopa na zemi připomínala kostlivé prsty táhnoucí se z temnoty směrem k Hradčanům.
V tichu pražské noci, které přerušovalo jen vzdálené štěkání psů, se ozvalo něco jiného. Nebylo to skřípění vozů ani rytmus koňských kopyt. Bylo to tiché, rytmické cvakání, jako by někdo sypal drobné kamínky na dlažbu. Matěj ztuhl. Ruce se mu začaly třást a dech se mu zadržel v hrdle. Z temnoty za bránou se vynořila postava.
Nebyl to voják, ani obchodník s těžkým tobolem. Byla to žena. Její postava se vznášela v mlze, která se líně převalovala od Vltavy k bráně. Oblečení měla na sobě barvy tak neobvyklé, že Matěj nedokázal najít v žádné své vzpomínce na pražské trhy ani na dvoře ani jedno slovo, aby ji popsal. Byla to modř, která jako by v sobě nesla světlo hvězd, i když noc byla neprostupná.
„Stůj!“ vykřikl Matěj, ale hlas se mu zlomil a zněl jen jako slabý šepot.
Žena se nezastavila. Nepřišla k oknu pro kontrolu, ani neprosil o průjezd. Jen kráčela přímo k masivnímu dřevu, které mělo být neprostupnou překážkou. Matěj chtěl ustoupit, chtěl se vyvolat k pohybu, ale tělo mu neposlouchalo, jako by ho k zemi přitlačovala neviditelná tíha.
Když se žena dotkla brány, nebylo slyšet žádné náraz. Žádné dřevo nevrzlalo. Ta neznámá bytost prostě prošla skrz materiál, jako by brána byla vyřezaná z ranního oparu. V tu chvíli se kolem Matěje prudce ochladilo. Chlad nešel z větru, ale z místa, kde žena právě prošla. Vůně, která následovala, byla tak intenzivní, že ho pálila v nose – nebyl to pach květin ani parfému, ale ostrý, kovový pach po bouřce, když blesk udeří do země.
Matěj se s hřmotem sesunul na kolena. Srdce mu bušilo proti žebrům jako uvězněný pták. Když se konečně odvážil vzhlédnout, brána byla opět prázdná. Cesta k západním Čechům byla tichá a pustá. Jen mlha se stále vlnila v měsíčním světle.
Když pak ráno přišli další strážní, aby provedli obchůzku, našli Matěje sedět u dveří s prázdným pohledem. Brána byla stále pevně zavřená, zámky neporušené. Jen na místě, kde se ta žena dotkla dřeva, zůstala vyrytá stopa. Nebyl to stín ani škrábanec od nože. Byl to zářící, mrazivý vzor připomínající lidskou dlaň, který byl vytesán přímo do hlubokých žil dubového dřeva. I přes vznesené slunce, které začalo nad Prahou svítit, byla tato stopa ledová a při doteku pálila jako mrazem popálená kůže.
Dnes brána už nestojí, ale lidé, kteří tudy procházejí, stále občas zastaví a bez jediného vysvětlení se podívají na místo, kde se kdysi setkával svět lidí s něčím, co nepatří do tohoto času.