Příběh: Evangelický kostel (Bořislav)
Stiskni tu spoušť, ty zbzdálku! Křik rozšeplal ticho srpnového odpoledne a odrazil se od čerstvě omítnutých stěn nového chrámu. Friedrich stál s třesoucícími se rukama v prachu před severním průčelím, v dlaních svíral těžký kovový předmět, který mu v tu chvíli připadal tížit tuny. Naproti němu, s tváří zkřivenou nenávistí, stál jeho bratr Karl. Mezi nimi ležela roztrhaná obálka s dopisem, který měl změnit osudy obou mužů a jejich rodiny.
Vzduch voněl po čerstvé vápnové maltě a horkém prachu. Friedrich cítil, jak mu pot stéká po zátylku do límce košile. Ten dopis, který právě přečetl, odhalil zradu, o které nemohl vnímat pravdu. Karl ho podvedl, ukradl mu úspory a nyní chtěl, aby Friedrich mlčel, nebo aby zmizel z povrchu země.
Friedrich pohlédl vzhůru. Nad ním se tyčila špičatá věž, která jako prst ukazovala k modrému nebi. Novogotické oblouky oken vypadaly jako ztuhlé slzy v kameni. Právě dnes, v tento srpnový den roku 1903, se v budově slavnostně modlili lidé, kteří hledali cestu pryč od starých řetězů a pravidly. Friedrich však nenachazel svobodu, nenacházel klid. Nacházel jen prázdnotu v hrudi a chladnou ocel v ruce.
Karl udělal krok dopředu, v očích měl šílenství. Friedrich zvedl zbraň, ale prsty mu neposlouchaly. Vteřinu předtím, než by se mohl rozhodnout, se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z otevřených dveří kostela vyrazil prudký proud vzduchu, jako by budova sama vydechla. Byl to náhlý, ledový průvan, který v horkém srpnu působil jako dotek mrtvého těla. Průvan s takovou silou uchopil papíry z dopisu, že je rozmetal do vzduchu, kde se začaly kroužit jako bílí ptáci.
Friedrich instinktivně vykřikl a spustil zbraň. Hlučný výstřel rozbil ticho, ale střela nezasáhla Karla. Zasáhla jednu z kamenných římských hlav u portálu, kde se s hlasitým prasknutím odlomil kus nového pískovce.
V ten moment utichlo vše. I Karl ztuhl. Zvuk zvonů z věže, které právě začaly oznamitit slavnostní bohoslužbu, se prolil prostorem jako hluboký, vibrující tón, který Friedrich cítil až v kostech. V tom hlaholení se mu zdálo, že slyší tisíce hlasů, které mu šeptaly jedno jediné slovo, které nebylo v jeho jazyce, ale které rozuměl srdcem. Bylo to slovo o odpuštění.
Friedrich pomalu spustil zbraň. Podíval se na svého bratra, který teď vypadal malý, zlomený a vyděšený. Ta nenávist, která ho před minutou žala, zmizela. Zůstal jen hluboký, tíživý smutek nad tím, co byli ochotni jeden druhému udělat.
Ani jeden z nich nepromluvil. Friedrich se jen pomalu sklonil, sbíral roztrhané kusy dopisu z prachu a bez jediného slova odešel směrem k vesnici. Karl zůstal stát u zničeného kamene, zíraný do prázdnoty.
Když se Friedrich po letech vracel do Bořislava, hledal ten lomený oblouk a tu věž, která mu v pravou chvíli ukázala cestu zpět k lidskosti. Zjistil však, že čas a lidé jsou krutější než hněv. Věž byla pryč, okna byla nahrazena obyčejnými skly a místo modliteb tam teď vládla logika stroje a skladu.
Kdo dnes prochází kolem těch zdí, možná nevidí jen komerční budovu. Možná cítí ten zvláštní chlad v srpnovém horku a přemýšlí, zda v tom kameni stále dřímá echo jednoho výstřelu, který paradoxně zachránil dvě duše.