Příběh: Weberova cesta
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ zakřičel Jan z Vrchlabí a prudce strhl z ruky starce zmasivovaný kousek pergamentu.
Vítr v soutoku Bílého Labe a Hřímavé Bystřiny v tu chvíli ztichl, jako by i hory zadržely dech. Jan stál v mrazivém proudu vody, který mu promerzl kožené boty až k prstům. Před ním stál muž, kterého v kraji znali jen jako Tichého. Byl to člověk bez domova, bez jména, jen s očima, které viděly víc, než by kdokoli z vesnice chtěl přiznat. Tichý se jen smutně usmál a ukázal prstem směrem vzhůru, tam, kde se cesta začala zvedat do strmého kopce k Luční boudě.
Jan rozvinul pergament. Nebyly na něm slova, pouze řada podivných značek, které připřipomínaly letící ptáky nebo stopy zvířat, která v těchto výškách neobývají. Jan věřil, že tento lístek ukazuje cestu k pokladu, který v těchto horách zůstal zapomenut od dob prvních osadníků. V té době, kdy se hory považovaly za domov démonů a duchů, věřil Jan, že bohatství je jedinou cestou k moci.
„Nehledej zlato, ale ticho,“ šeptal Tichý, jehož hlas zněl jako šumění potoka v dálce. „Kdo najde to, co hledáš, už se nikdy nevrátí stejným člověkem.“
Jan ho ignoroval. Rozběhl se prudce vzhoru, tam, kde cesta přestala být zpevněná a začala se vinout mezi kameními a hustým underestimatem borovic. Vzduch byl cítit vlhkostí a ostrým pachem jehličí. Každý krok byl těžší, plíce pálily mrazem, ale Jan neustále kontroloval mapu. Cesta ho vedla pryč od vody, stále výš a výš, k místům, kde už nebyly slyšet žádné lidské hlasy.
Když dorazil do poloviny cesty mezi Boudou u Bílého Labe a Luční boudou, stalo se něco, co mu vyrazilo dech z plic. Slunce bylo stále vysoko, ale stíny kolem něj se začaly pohybovat proti směru světla. Jan zastavil. Podíval se na své nohy a uviděl, že jeho stín není jeden, ale tři. Každý z nich dělal něco jiného. Jeden stál nehybně, druhý se skláněl k zemi a třetí natahoval ruku směrem k vrcholům hor.
Zatlačil na svou hrudní kost, aby utišil bušení srdce. Podíval se znovu na pergament. Značky na něm začaly mírně žhnout modravým světlem, které v šeru lesa působilo nepřirozeně. Jan pocítil náhlý, neuvěřitelný chlad, který nešel zvenčí, ale z jeho vlastního nitra. Vteřinu poté uslyšel za sebou tichý smích.
Otočil se prudce, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná cesta, která se ztrácela v mlze. Vtom si všiml, že z jeho ruky zmizel pergament. Nebyl ho ztratil, prostě přestal existovat. Jan ztuhl. Podíval se na své ruce a zjistil, že jsou průsvitné. Viděl jimi kamení cesta, po které stál.
V panice se začal vracet zpět k vodám Bílého Labe, ale s každým krokem se mu zdálo, že cesta se prodlužuje. Cesta, která měla trvat jen krátkou chvíli, se změnila v nekonečný cyklus. Viděl lidi, kteří kolem něj procházeli, ale nikdo z nich ho neviděl ani neslyšel. Viděl lidi z různých dob, v různých oděvů, jak kráčí stejnou cestou, kterou on právě teď procházel. Všichni hledali něco, co nešlo pojmenovat.
Jan z Vrchlabí už nikdy nedorazil k Luční boudě. Ani se nevrátil do svého domu. Zůstal uvězněn v prostoru mezi dvěma body, v místě, kde se realita ohýbá pod tíhou starých tajemství.
Když dnes turisté kráčí po modře značené cestě a najednou pocítí neznámý chlad v zádech nebo uvidí v koutku oka postavu v dobovém oděvu, která zmizí v mlze, není to jen hra mysli. Je to Jan, který stále hledá svou cestu zpět a zkoumá, zda někdo z přicházejících přinese s sebou ten ztracený pergament, aby mohl konečně odejít.
Tajemství tohoto úseku cesty zůstalo neřešitelné, zakleté do kamení a větru, který stále šeptá jména těch, kteří se zkusili přelstít hory.