Příběh: Kostel Narození svatého Jana Křtitele v Kamenickém Šenově

Bylo to v pondělí ráno, kdy Jakub z Kamenického Šenova zjistil, že jeho poslední naděje se rozpadají jako sen na svitku rána. Před ním stála majestátní budova kostela Narození svatého Jana Křtitele, jejíž zdivo drala tma, ale v oknech již šumělo sluneční světlo. Jakub se pohyboval s tíhou únavy a zoufalství, jeho kroky ozývaly přílišnou prázdnost Míru náměstí.

Na chvíli zastavil, cítě vůni starého dřeva, která se promísela s mokrým pískem pod nohama. Přišel sem, aby se sám sebe upomněl na víru svých předků, jejichž kořeny zde vězely silněji než jakákoli klenba. Z jeho prsou vytrhlo vzlykání, které byl ochoten utlumit, ale kterým se dalo odolat jen obtížně.

Zvuk zvonu přerušil ticho a Jakub si všiml jak světlo proniká dovnitř kostela. Vchod byl tam, kde město zdálo se být nejtišeji spící, ale za to uvnitř šuměla nepocenitelná energie. Jakub otevřel zavřené dveře a cítě se jako na dně propasti, vstoupil do kostela.

Uvnitř bylo tak ticho, že každý z jeho kroků zdál se být zvukem nových nadějí. Přirozené světlo oslavovalo dnešní den a odráželo se od stěn přeplněného nádhernostmi kostela. Jakub se zastavil u hlavní oltáře, jehož barokní prvky zachvátily i nejstřízlivějšího pozorovatele svou elegantností. Barvy a reliéfy vyprávěly příběhy starodávných vír.

V tu chvíli se mu zdálo, že hluboko uvnitř kostela začínají někde dveře šumět — nebo to byl zvuk větru skrze střechu? Jakub se zvedl a vzhlédl k výši. Nebylo tam nikoho vidět, ale pocit přítomnosti byl tu nápadný. Jeho oči narazily na neobyčejnou lampičku ze skla, která držela své tajemství pevněji, než jakoukoli historii.

Jakub se cítil jako byl zavolán k tomuto místu. Jak přistoupil ke střeše, přitahovala ho světelná show skleněných vloček, jež jemným šumotem padaly na podlahu. Byl to zvuk nepopsatelné slasti — jako by mluvil srdce kostela.

„Proč jsem sem přišel?" Jakub si říkal hlasitě, ale odpověď mu zněla daleko v hlavě. V tom okamžiku se něco stalo — ticho bylo prolomeno zvukem klávesnice a jeho oči spadly na obraz svatého Jana Křtitele.

Na chvíli zapomněl, co ho sem přivedlo. Nebylo to mnoho — téměř nic. Ale bylo v tom něco jako zázrak nebo osudová setkání. Jakub se vzpamatoval a cítil teplé haluzení nad svým čelem, které připomínalo jeho dětské chvile ve stínu starých lístků.

Když z kostela vycházel, slunce již oslnivě svítilo. Jakub se neodhodlal k žádným konkrétním rozhodnutím, ale v jeho srdci nesly se nové myšlenky, a on byl připraven je sledovat. Kdo ví, co z toho může vyvstat?

Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.