Příběh: Svítkovský park
„Tady to končí, v tomhle blátě a tichu!“ vykřikl Antonín a prudce zabořil lopatu do vlhké země. Vzduchem se rozlíněl pronikavý zápach hnijících listů a studeného železa, který mu lepil plíce. Stál uprostřed nově založeného parku ve Svítkově, v září roku 1920, zatímco kolem něj v mrazivém ranním oparu stály čtyři čerstvě vysazené lípy. Tyto stromy měli být strážci paměti, ale Antonín hledal něco jiného.
Jeho ruce se třásly, když z hloubky jámy vytáhl starý, zrezivělý klíč s masivní hlavičkou. Nebyl to klíč od žádných dveří v tomto kraji. Našli ho v místě, kde měl být právě odhalen pomník padlým, v samotném srdci budoucího parku. Antonín nebyl obyčejný dělník; byl to muž, který věděl, že země pod Svítkovem uchovává věci, které by měly zůstat zapomenutý.
„Kdo vám řekl, že to tady je?“ ozval se za ním tichý, chraplavý hlas.
Antonín sebbehl v šoku a otočil se. Před ním stál muž v šedém plášti, jehož tvář byla v polomraku téměř neviditelná. Byl to Václav Šáda, muž mnoha tváří – starosta, kronikář, člověk, který v polích mezi Svítkovem a Popkovicemi nechal vztyčit obraz vojevůdce Žižky jen proto, aby ukázal svou pýchu a tvrdohlavost. Šáda však teď nepůsobil jako mocný pán. V jeho očích byl zvláštní, horečnatý scales.
„Našel jsem to při vykopávání základů, pane starosto,“ vyhrkl Antonín a instinktivně klíč sevřel v dlani. Kov byl ledový, přestože slunce začínalo prohřívat ranní mlhu.
Šáda přistoupil blíž, až Antonín cítil vůni tabáku a starého papíru. „Ten klíč neotevírá zámek z kovu, ale zámek z času. Je to věc, která patří do země, ne v rukou někoho, kdo neumí mlčet.“
Antonín chtěl odpovědět, ale v ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z jednoho z čerstvě vysazených lípových stromů, z toho, který měl nést jméno Masaryka, se ozval zvuk. Nebylo to šumění listů, ale jasný, kovový zvuk, jako když někdo z druhé strany kmeny zaklepává na dveře. Tři krátké údery, jeden dlouhý. V parku nebyl nikdo jiný než tito dva muži.
„Slyšel jste to?“ zašeptal Antonín a s výrazným chvěním hlasu ukázal na strom.
Václav Šáda se neotočil. Jeho pohled zůstal upřený na klíč v dlani dělníka. „Některá místa jsou jen bránami. Tento park nebyl založen jen proto, abychom plakali nad mrtvými. Byl založen proto, aby něco, co je hluboko pod námi, zůstalo uvězněno v kruhu lip a kamene.“
Najednou se ozval hrobový zvuk, jako by se pod nimi pohnula celá zem. Antonín pocítil prudký nával paniky a bez přemýšlení klíč vrhl do nejhlubší části jámy a začal ho zběsile zasypávat hlínou. Šáda jen tiše stál a sledoval ho s výrazem, který připomínal spíše smutek než hněv.
Když byl pomník padlým o několik dní později slavnostně odhalen, Antonín tam nebyl. Opustil Svítkov téhož dne, nechal za sebou svůj domov i majetek. Lidé v kraji si vzpomínali, že odcházel v takovém spěchu, že si nevzal ani kabát.
Vrstvy času však přibyly. Park se zmenšoval, ulice se prodlužovaly a lípy, které měly být věčnými strážci, jedna po druhé zahynuly. Zůstaly jen kameny – Žižka, křížek starosty Šády a tiché desky s jmény. Ale místní si dodnes šeptají o tom, že v noci, kdy je vzduch těžký a vlhký, se u středového pomníku ozývá stejný zvuk. Tři krátké údery a jeden dlouhý, dopadající na dřevo, kterého už dávno není.
Kdo dnes stojí v centru parku a přiloží ucho k zemi, možná ucítí ten samý mrazivý chlad, který kdysi cítil Antonín. Otázka zůstává, zda klíč stále leží v hloubce metrů pod chodníkem a zda stále čeká na ruku, která by ho znovu vykopala a odemkla to, co Šáda tak pečlivě tajil.