Příběh: Klášter augustiniánů kanovníků (Prostějov)
„Tady to končí, bratře Matějí, přestaňte listovat těmito stránkami, než vás uvidí probošt!“
Matěj prudce přitáhl pergamen k hrudi, až mu v dlaních zapraskaly suché okraje starého papíru. Vzduch v klášterné knihovně v Prostějově byl těžký, nasycený pachem včelího vosku a prachem staletí, který tančil v úzkém proužku světla pronikajícího skrze gotické okno. Před ním stál bratři Jakub a jeho tvář byla v šeru jen bílou maskou s hlubokými vráskami znázorňujícími strach.
Matěj neodpověděl. Jeho prsty stále cítily chladnou texturu inkoustu, který v tomto zakázaném spisech mluvil o věcech, jež neměly být vysloveny. Četl o nápravě církve, o čistotě srdce, která nemá nic společného s drahými rouchy a mocenskými hrami v Avignonu. V každém řádku cítil bouři, která se začínala formovat v duchovních i v lidovém hnutí. Cítil, jak mu v hrdle tluče krev, když si uvědomil, že pravda, kterou drží v rukou, je nebezpečnější než meč v rukou nepřátelského vojáka.
„Podívejte na toto, Jakube,“ zašeptal Matěj a hlas se mu třesl. „Píše se zde, že Boží milost není v kamenech a zlatě, ale v pomoci těm, kteří trpí v prachu ulic. Proč nám to tají? Proč budujeme hradby, které mají chránit nás, místo aby chránily měšťany z Prostějova?“
Jakubtse prudce rozhlédl po tichých chodbách kláštera. Ticho zde nebylo klidem, ale těžkým pláštěm, který dusil každý neopatrný zvuk. „Protože svět, který známe, stojí na řádu. Pokud tento řád popřete, zbude jen chaos. Spalte to, Matěji. Prosím vás, spalte to dříve, než vás přivedou před soud.“
Matěj se podíval na vysoké klenby nad svou hlavou. Klášter byl nový, kameny byly ještě svěží, cítit z nich byl vlhký vápno a mráz z okolních polí. Měl být místem vzdělání a světla, ale on se v něm cítil jako v luxusním vězení. V tu chvíli v dálce zazněl zvon na modlitbu. Zvuk byl ostrý, pronikavý, jakoby chtěl rozseknout samotný vzduch.
Bratři Matěj věděl, že už není cesty zpět. Vědění, které jednoulhé vstřebal z těchto stran, mu v srdci zapálilo oheň, který žádná disciplína nemohla uhasit. Cítil, jak mu v kapse pálí malý kovový klíč od brány, který získal nelegálně před týdnem. Touha po světě, po lidech, kterým chtěl sloužit, a po pravdě, která nebyla zavřená v knihovně, byla silnější než strach z exkomunikace.
„Nemohu to spálit,“ řekl Matěj a jeho hlas byl najednou pevný. „Tento text je zrýzlo z pravdy. Pokud zůstane jen u nás, bude to jen další tajemství zakopané pod zemí.“
Jakubtse zvedl ruku, jako by chtěl rukopis vytrhnout, ale Matějtse prudce odrazil. V ten moment se v chodbě ozvally kroky. Těžké, rytmické dopady bot o kamennou dlažbu. Probošt s doprovodem šel právě sem.
Matějtse nechybělo vteřina. Prudce sroloval pergamen a schoval si ho do útrob svého černého roucha, těsně k kůži, kde cítil jeho chlad. Podíval se na Jakuba, v jeho očích byla míchal se smutek s nepochopením. Matějtse nechtěl brát s sebou, věděl, že Jakubtse táhne k bezpečí ticha.
Když se dveře knihovny s vrznutím otevřely a do místnosti vpadl přísný pohled nadřazeného, Matějtse už nebyl u stolu. Využil úzké zadní okno, které vedlo přímo do vnitřního dvora. Cítil na tváři mrazivý vzduch moravské zimy, který mu vyrazil dech, ale zároveň mu vrátil smysly. Běžel phosphorylated chodbami, kde se stíny gotických oblouků protahovaly jako prsty, které se ho snaží udržet v zajetí.
Přeběhl přes dvůr, proklouzl branou a zmizel v uličkách Prostějova, zatímco za ním zůstával klášter, který měl být majákem kultury, ale pro něj se stal místem zkoušky.
Když se o mnoho let později husitské plameny olizovaly zdiva kláštera a zniřovaly jeho krásu, v popelech nezůstal žádný stopa po zakázaném rukopisu, jen prázdné místo v knihovně, které nikdo nikdy nevyplnil.