Příběh: Park Koliště
Bylo to ve středu únorového dne, kdy se černá mha nad Brnem ztenčila jen na okamžik a sluneční paprsky oblékly Park Koliště do svatebních šatů. Jako by život začal znovu s každým krokem jejich stínů, které táhly po chodnících plstivých ze starých zednických kamenných plotů. Antonín Bedřich Mitrovský procházel se svými myšlenkami a novými plány v hlavě, jeho nohy neúmyslně nasledovaly vzor kamen a trávy.
Zvuk kroku byl téměř nepostřehnutelný pod květinným deštěm listí. Když si zvedl hlavu, upadl v úžas nad vůní ledového jasmínu a přímých smaragdů stromků, která se míchala s teplým slunečním svitem dávajícími dojem čistoty po bouři. Krokem zastavil u Wetterhäuschen, meteorologické kolonky, jejíž stěny byly opatrně pokryty řasami rostoucími z neúmyslných kapek deště a kapradin.
V tomto okamžiku se přiblížil mladý muž s rozbitým vzorem, jeho šaty byly pohádkové, ale tvář nesla stopy starodávných časů. Jeho oči skryté pod dlouhými tmavými kudrlinkami svítily jako zlodějské perly. "Pane Mitrovský," začal tiše, ale slova se stříbrně rozlézla nad hluk parku, "jsem požádán, abych vám sdělil něco neuvěřitelného."
Mitrovský si představoval mnohé – architektonické projekty a plány pro další rozvoj parku. Ale jeho oko zářilo podezřením, když mladík pokračoval: "Podle legendy je toto místo chráněno tajemstvím, které se nesmí překročit." Mitrovský se snažil najít logiku v tomto prorockém hlasu. Vůně ledovce z jasmínů a stříbrné šelestící řasy kolonky se spojily do jednoho neuvěřitelného pocitu, že kousek historie čekal na něco.
"Kdo vás poslal?" tázal se Mitrovský, přestože jeho nitro cítilo, že už ho nikdy nemůže opustit. Mladík odvrátil pohled a za chvíli odpověděl: "Jsem pouze poselstvím, které nese předkové tohoto místa." Jeho hlas ztratil svou přitažlivost, ale slova se mu vracela jako zvuk daleko odcházejícího rohu. "Přestože byly zdělány tvary stromů a změněny cesty člověka, toto místo je chráněno tím neviditelným, které nepoznali ani ti, kdo zde kdysi vystavili své hrady."
Mitrovský se uchopil kolonky, jeho ruce se dotkly studených stěn jako by hledal odpověď, ale našel pouze otázku. Byla to zvědavost, která ho donutila se vrátit k věcem mimo obvyklý svět.
Mladík přiblížil ruku, jako by chtěl mu něco ukázat jen pro chvilku. Pod nohama se vzduch zvlnivil a záře se rozprostřela, vytvořila obraz starodávného hradu, který se nechtěně odhaloval za současnou tváří parku. Byl to pokus o snový stín, mizivý a nesnesitelně krásný.
Mitrovský viděl skrz tajemství – postavu starodávného rytíře, který se v parku pohyboval s přirozenou lehkostí. Ale jakmile byl připraven otázku položit, obraz zmizel do zvonivých stínů jasmínové mhy.
Mladík se otočil a záře se rozplynula pod kroky vzdalujících se nohou. Mitrovský si naslouchal, jak se šelest listí proměnil v dálku znějícího hlasu: "Některé tajemství mají svou cestu a náš park je jejich ochránce."
Co se tehdy stalo, se nikdo nedověděl. Ale místo tu stojí — a čeká na nového učence, který by si ho mohl otevřít jen z nejmenších stop vůní nebo zvuků.