Příběh: pohřební kaple svaté Terezie v Nečtinách

Karel prudce zaklapl těžké dřevěné dveře a ozvěna, která se rozlehla v tichu, mu na okamžik zastavila dech. Vzduch uvnitř byl hustý, prosycený vůní čerstvého vápenného omítání a těžkým, sladkým dýmem kadidla, který se kličkoval mezi stíny. Nečekal, že v této nové, ještě tak dokonale čisté stavbě bude ticho tak hmatatelné, jako by samotné zdi nasávaly každý zvuk.

Prsty mu zběsile klepaly o studený kámen předsíně. Tlak v jeho hrudi byl tak silný, až se mu zadrhával dech a oči mu pálily. Každý krok po krátké chodbě, kterou svíraly vysoké oblouky, mu připadal jako krůček k rozsudku. Když vstoupil do hlavní centrální místnosti, světlo z vysokých oken ho oslepilo. Modré a rudé odstíny vitráží prořezávaly šero a vrhaly na hladké stěny barevné mapy, které se na podlaze vlnily jako tekuté drahokamy.

Karel se zastavil uprostřed kruhového prostoru. Architektura kaple ho obklopovala, jako by se ty osmi oblouků arkády snažily uzavřít ho do neprostupného vězení. Stál tam, v srdci tohoto novorománského klidu, a jeho vlastní dech zněl v prázdnotě jako řev. Podíval se na své dlaně – třásly se, mokré od potu, i přes chlad, který sálal z kamenných stěn. V hlavě mu stále znělo to slovo, které mu včera v lese přineslo zkázu, i to, co udělal s rodinným stříbrem a penězi, které už nikdy nevrátí.

Klesl na kolena. Studenec pod jeho koleny byl neúprosný, pronikal skrze látku kalhot až do kostí. Sklonil hlavu a zavřel oči, ale pod víčky viděl stále jen ty rudé a modré šmouhy. „Odpusť,“ zašeptal, ale jeho hlas byl slabý a nedůstojný. V tu chvíli se však stalo něco, co nedávalo smysl.

V místnosti nebylo slyšet nic než jeho vlastní bušení srdce, a přesto se v prostoru ozvalo jemné, rytmické šustění, jako by se látka šatů dotýkala kamenné podlahy. Karel prudce vzhlédl. Nad ním, v té vysoké lucerně zakončené kupolí, se světlo neustále měnilo. Nebyl to jen pohyb slunce za mraky. Světlo se začalo soustředovat. Jeden úzký, jasný paprsek, barvou připomínající čisté zlato, sestoupil z výšky a dopadl přímo na litinovou desku s erbem rodu Mensdorff-Pouilly.

Karel se pokusil pohnout, ale tělo mu ztuhlo. Paprsek se začal šířit a nečekaně teplý závan vzduchu, který nebyl ani chladný jako kámen, ani horký jako ohไฟ, ho zasáhl přímo na tvář. V tu vteřinu se zdálo, že barvy vitráží přestaly být jen barvami. Modrá se stala nebeským klidem a červená nesla hloubku života. A pak to přišlo – ne hlas, ne slovo, ale pocit, jako by se mu někdo položil na rameno. Nebyl to dotek ruky, ale náhlé, neúprosně jasné vědomí, že není sám, že každá jeho chyba byla viděna, ale že v tom světle není prostor pro nenávist.

Zůstal tam viset v němě, zatímco se světlo v kruhovém prostoru vlnilo jako v hlubokém oceánu. Když se po dlouhých minutách konečně odvážil vstát, oči měl rudé a dech pomalu vracel klid. Podíval se na nápis v kameni, který sliboval návrat ze smrti, a poprvé po dlouhé době se mu nepodařilo sevřít pěsti.

Když vyšel ven za hrad, slunce už zapadalo za lesy Plzeňska a vrhalo dlouhé stíny na dvůr. Stál na prahu a díval se na kupoli kaple, která v šeru neznatelně zářila. Zda to byl jen pohyb světla skrze sklo, nebo skutečný dotek něčeho, co přesahuje lidské chápání, to nikdo nedokáže potvrdit. Ale v Nečtinách se lidé stále zastavují u té kruhové stavby, aby v jejím tichu hledali něco, co jim v běžném světě chybí.