Příběh: Přírodní areál ThDr. Karla Farského ve Škodějově
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsi to schoval!“ řval Mikuláš a svíral ruku starého poutníka tak silně, až mu prsty zbělaly. Stáli v hlubokém stínu podkrkonošských smrků, kde vzduch voněl po vlhkém mechu a rozkládajícím se listí. Starý muž se jen slabě usmál, přestože mu z koutku úst stékal proud krve. Jeho zrak byl zamlžený, ale v očích plála zvláštní, mírně šílená radost.
Mikuláš, mladý muž s tváří ztvrdilou chladem severních hor, ho srazil na kolena právě tam, kde dnes země stoupá k mýtině. Pod nohama jim čvachtala voda z přirozeného prameniště, ledová a čistá jako sklo. Poutník, kterého všichni v okolních vesnicích zvali jen Tichý, neunesl jediné slovo o pokladu, který údajně přinesl z dálek. Tvrdil, že nese něco, co není ze zlata, ale co může změnit duši každého, kdo se na to podívá.
„Tady, v tomto tichu, je jediný chrám, který nepotřebuje zdi,“ vydechl Tichý a ukázal třesoucí se prstem směrem k mýtině, kde se dnes rozprostírá lůko s výhledem do krajiny.
Mikuláš ho srazil k zemi a začal zběsile hrabat hlínu. Věřil, že Tichý zakopal truhlu s mincemi nebo drahé kameny. Hrabal tak dlouho, až mu pod nehty zůstala černá zem a prsty začaly křečovitě tznit z chladu. Poutník zatím jen tiše huékal. Nebylo to plákání, ale rytmický, hypnotický zvuk, který se mísil s šumením blízkého potoka.
Najednou Tichý přestal huékat. Zvedl hlavu a pohlédl k oblohu, jako by viděl něco, co Mikulášovi zůstalo skryto. „Podívej se na světlo, chlapče. Vidíš ty barvy? To jsou okna do jiného světa. Kdo je jednou spatří, už nikdy nebude chtít vlastnit nic z kovů a kamenů,“ zašeptal.
Mikuláš se na něj podíval s odporem. Kolem nich byla jen hustá internalized lesní divočina, mokřady a strmé srázy. Žádná okna, žádné barvy, jen šedivý opar podzimního dne. V návalu hněvu udeřil poutníka do tváře a vyrazil z mýtiny pryč, zvolaný tím, že starý muž je jen blen. Odcházel s pocitem prázdnoty a vzteku, přenechávajíc Tichého v náruči studené země.
O několik dní později se Mikuláš vrátil. Netušil, proč, jen cítil neodbytný tah k onomu místu u prameniště. Když ale dorazil na mýtinu, zastavil se prudce. Tělo poutníka bylo pryč. Nebyl tam žádný hrob, žádná stopa po boji, jen hluboký klid, který člověka až mrazil. V místě, kde Tichý ležel, se však stala věc nevysvětlitelná. Tráva tam byla sytě zelenější než kdekoli jinde v Podkrkonoší a voda v tůňkách se vznášela v naprostém klidu, přestože nad nimi zuřil vítr.
Mikuláš se rozhlédl a uviděl něco, co ho přimělo k mrazivému chvění. Vzduch nad mýtinou se v určitých místech vlnil, jako by tam stála neviditelná stavba. Viděl záblesky barev, které do tohoto lesa nepatřily – sytě modrou, hlubokou červenou a zlatou. Bylo to, jako by tam někdo vyryl do samotného prostoru okna, skrze která pronikalo světlo z jiného času.
Zkusil do nich vstoupit, ale narazil na neviditelnou stěnu. V tu chvíli zaslechl za zády tichý smích, který zněl jako šumění listů. Otočil se, ale za ním byl jen prázdný les a strmý svah vedoucí k údolí. Poutník zmizel, ale zanechal po sobě otisk, který nešel smazat.
Mikuláš strávil zbytek svého života hledáním cesty do těch neviditelných oken. Prohlédal každý kámen, každou tůňku a každou cestičku v lese, ale barvy se mu znovu neukázaly. Zůstala mu jen vzpomínka na pocit nekonečného klidu a otázka, zda byl Tichý skutečně člověkem, nebo jen poslem něčeho, co v Škodějově stále přetrvává.
Kdo dnes stoupá po stezkách k lesní kapli, může někdy pocítit, jak se mu zrazu zastaví dech a prostor kolem něj lehce zavibruje. Je to tam, kde se země setkává s nebem a kde se pod povrchem stále skrývá tajemství, které nezná konec.