Příběh: kostel svatého Jakuba Většího (Štoky)

Krvavý otisk dlaně na bílé zdi vypadal v šeru jako otevřená rána. Matěj z Lipé vrazil zbraň do kamene a prudce vydechl, zatímco mu v uších stále zněl křik zbytečků jeho doprovodu. Stál v prostorách, kde se vzduch chvějal chladem starého pískovce a těžkou vůní vyhaslých svící. Ticho v lodi kostela bylo tak hluboké, až slyšel vlastní srdce bušit proti hrudníku jako uvězněný pták.

V rukou svíral pergamen, který mu v noci před cestou ukradl z rukou panovník. Dokument, jenž mohl změnit osudy celých rodů v kraji Vysočiny, byl nyní jeho jediným štítem i největším břemenem. Matěj věděl, že za ním v lese stále číhají jezdci. Přišel sem hledat úkryt, ale našel jen prázdné lavice a vysoké klenby, které se nad ním zdály hrozivě tížit.

Klesl na kolena u pískovcové křtitelnice. Studený kámen mu prořízl látku kalhot, ale on to nevnímal. Zavřel oči a v duchu přehnaně prosíhal o cestu ven, o zázrak, o cokoli, co by ho zachránilo před šibeníkem. V tu chvíli se z hloubky země ozval zvuk, který nemohl být lidský. Byl to tichý, rytmický šum, jako by pod jeho nohami, hluboko v temných chodbách, kde odpočíval šlechtic Leopold z Lobkovic, někdo pomalu dýchal.

Matěj ztuhl. Pomalým pohybem zvedl hlavu a pohlédl k presbytáři. Světlo, které pronikalo úzkými gotickými okny, se náhle změnilo. Přestože venku vládla mlha a šedivý stín, uvnitř se objevila úzká pruha zlatavého jasu. Paprsek dopadl přesně na tvář sochy svatého Václava. Matěj přivřel oči. Měl pocit, že kámen nebeznáruněm mrknul, nebo že se rty sochy pohnuly v tichém gestu.

Vteřinu poté se dveře kostela rozrazily. Do prostoru vtrhl mrazivý vítr a s ním zvuk kopyt na návsi. Matěj vstal, ruka mu křečovitě stiskla rukojeť meče. Cesty byly uzavřeny. Byla to past. Zůstal uvězněn v kamenném obdélníku, obklopený tichem svatého Jakuba a stíny minulosti.

Když první z pronásledovatů vstoupil do předsíně, Matěj neviděl cestu ven, ale spatřil něco jiného. V místě, kde se křížily žebra klenby, se vznášel jemný prach, který v tom zlatém světle tvořil tvary. Nebyly to slova, ale značení. Viděl linii, která vedla od oltáře směrem dolů, k dlaždicím, které vypadaly jinak než zbytek podlahy.

Bez váhání skočil dopředu a začal rozhánět prach a špínu z jedné z kamenných desek. Prsty mu krvácely z úsilí, ale pod nánosem nečistot našel kovové kroužky. V momentě, kdy ho první meč dopadl na rameno, Matěj se prudce spustil do temnoty, která se pod ním otevřela.

Dole, v hlubokých chodbách, kde vládla absolutní tma a pach vlhké země, nebylo slyšet nic než jeho vlastní tlukot. Ale jakmile se zklidnil, uvědomil si, že není sám. Vzduch kolem něj byl hřejivý, téměř jako v letní noci, a v dálce slyšel jemný zvuk zvonku, který nezněl z žádné věže, ale z hloubi samotné země.

Nikoho nalezl, jen ticho a prázdnotu, která mu však šeptala, že hříchy, které za sebou nechal, jsou zde vymazány. Vyšel z kostela o tři dny později, s tváří bílou jako mramor a pohledem, který už nehleděl na moc ani na zlato.

Kdo dnes vstoupí do kostela v Štokách a přiloží ucho k chladné podlaze, možná zaslechne ten samý tichý zvonek, který kdysi vedl zbloudzonego šlechtice pryč z pasti.