Příběh: Smetanovy sady (Plzeň)
„Kde jste to schoval, vy starý blázne, kde je ten klíč!“ zakřičel mladý vrchní písař Václav s tváří rudou jako zralé jablko a prudce rozšvihal svou hůlkou vzduch před sebou.
Starý botanik Antonín se jen tichým, chraplavým smíchem opřel o kmen mohutného kaštanu. Vzduch kolem nich byl těžký a vlhký, voněl po rozmočené hlíně a prvních jarních květech, které se dravě laly z arciděkanské zahrady. Byli v srdci Plzně, tam, kde kdysi stály hradby a kde se nyní rozprostíralo království zeleně, které Antonín střežil jako své vlastní dítě.
Václav zbrkl. Všiml si, že starý muž v rukou nedrží žádný předmět, jen prázdné dlaně, které se jemně třásly. Přesto se na ně díval s takovým úžasem, jako by v nich držel nejvzácnější diamant světa.
„Podívejte se na vodu, Václave. Poslouchejte ji,“ zašeptal Antonín a ukázal prstem směrem k malému vodopádu, který s jemným šumením stékal do jezírka.
Písař s bouřlivým povzdechem vykročil vpřed. Krok za krokem, přes pečlivě vytrimované trávníky a pod stínem alejí, které teprve nedávno nahradily chladné kameny hradeb. Voda v jezírku byla v ten moment neklidná, přestože nefoukal ani závan větru. Povrch se vlnil v rytmu, který připomínal lidský dech.
„Klíč k zahradě, která není v mapách, se nenachází v kapse,“ pokračoval botanik a jeho hlas zněl teď jasněji, téměř zvonivě. „Je v okamžiku, kdy se zvuk vody spojí s tichem v srdci. Vidíte tu mlhu nad hladinou? To není jen vlhkost. To je brána.“
Václav se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. Přistoupil k samému okraji vody. V tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z hloubky jezírka, z místa, kde by měly být jen řasy a bahno, vyvstala postava. Nebyla to ryba ani potvorost, ale žena s pletí bílou jako mramor, oděná v šatech, které vypadaly jako utkané z vodního proudu. Nemluvila, jen natáhla ruku s prázdnou dlaní směřující k Antonínovi.
Botanik s klidem vykročil do vody. Jeho boty se pomalu nořily do hloubky, ale voda ho netahla dolů. Naopak, zdálo se, že ho nese. Když se dotkl prstů té neznámé, v celém parku se najednou rozlehlo ticho tak absolutní, že Václav slyšel vlastní tlukot srdce v uších. Pak se ozval jediný, ostrý zvuk – prasknutí větve.
V jediný mžik, kdy Václav zamrkal, byla hladina jezírka zrcadlově hladká. Antonín byl pryč. Nebylo po něm ani stopy, žádné bubliny, žádný pohyb v hloubce. Zůstala jen jeho stará, vyčístěná klobouková páska, která plavala na hladině a pomalu se otáčela v kruhu.
Václav stál vtupě u břehu. Vzduch byl najednou ledový, přestože slunce pálilo do klobouku. Zkoumal každý kámen, každou rostlinu, prohledal každý metr okolních sadů, ale botanik prostě zmizel ze světa lidí. Lidé v městě si později říkali, že starý muž prostě zbláznil a utekl do lesů, ale Václav věděl své.
Každý večer, když se v Plzni rozestřela mlha a město ztichlo, vracej se k místu, kde kdysi šuměl vodopád. I když dnes už jezírko i vodopád zanikly pod základy divadla, Václav, už jako starý muž, přiznával, že v tichých hodinách stále slyší ten jemný, rytmický šum vody, který nepochází z žádného potrubí.
Kdo dnes prochází Smetanovy sady, možná pocítí zvláštní chlad v oblasti, kde kdysi tekla voda, a pocítí neodbytnou chuť zastavit se a naslouchat, zda z hloubky země nevzestoupí něvěra, která vás pozve do zahrady, jež nemá konec.