Příběh: Královská obora
„Stůj, kam jdeš, ty blázne!“ zakřičel Matěj a v zoufalství sevřel rukojeť své hůlky, zatímco jeho zrak pronásledoval postavu v šedém plášti, která klouzala mezi mohutnými kmeny jilmů. Vzduch byl hustý a vlhký, voněl po rozkládajícím se listí a studené vodě, která s tichým šploucháním stékala z Rudolfovy štoly do hladiny Velkého rybníka.
Muž v plášti se neotočil. Kráčel s nepřirozenou lehkostí, jako by jeho nohy nedotýkaly mokré trávy, a směřoval přímo k místodržitelskému letohrádku. Matěj, který v oboře sloužil jako lesní strážce už deset let, znal každý kámen a každý kořen, ale tohoto člověka v revíru nikdy neviděl. Co bylo však nejděsivější, nebylo to jeho přítomství, nýbrž to, co v rukou svíral. Byl to starý, zdobený klíč, který v ranním světle vrhal ostré stíny.
„Tady není místo pro cizince, obora je uzavřená!“ křičel Matěj znovu, ale hlas se mu zlomil.
Postava se náhle zastavila. Pomalým pohybem se otočila, ale tvář měla zakrytý širokým kusem lněné látky. Jediné, co bylo vidět, byly oči, které se zdály pohlcovat všechno světlo kolem sebe. Neřekla ani slovo. Místo toho zvedla ruku a ukázala směrem k vodě, kde se z hloubi rybníka začal zvedat podivný, mléčný opar.
Matěj udělal krok vpřed, v rtech cítil pachuť železa a strachu. V ten moment se z depths země ozvalo hluboké, dunivé dunění, jako by se samotná země pod Bubenči chvěla v základech. Zvuk přišel z hloubi kamenných chodeb Rudolfovy štoly, z míst, kde lidská noha dávno nebyla. Muž v plášti se krátce zasmál – byl to zvuk připomínající praskání suchých větví v mrazu – a s jedním prudkým pohybem zapálil malý kousek papíru.
Plamen byl sytě modrý. Matěj ztuhl. Viděl, jak muž papír pustil do vody, a vteřinu poté, než popel klesl ke dnu, se postava prostě rozplynula. Nebyl slyšet žádný krok, žádné šustění látky o keřy. Jen ticho, které bylo tak hluboké, až v uších začalo zvonit.
Strážce vyběhl k břehu a v panice klesl na kolena. Tam, kde před chvílí stál neznámý, ležel jediný předmět: ten zdobený klíč. Matěj ho zvedl. Kov byl ledový, přestože slunce začínalo prohřívat koruny exotických dřevin. Když se podíval blíže, uviděl na rukojeti vyryté písmeno, které nepatřilo do žádné doby, kterou znal.
Během následujících dnů se v oboře začaly dít věci, které Matěj nedokázal vysvětlit. Voda v rybnících změnila barvu na sytě smaragdovou a z letohrádku se v noci ozýval zvuk tichých konversací v jazyce, který zněl jako šumění listů, přestože v budově nebyl nikdo. Matěj klíč nikoho nevaroval, schoval si ho v kapse u pasu. Každý večer stál u brány a hledal v dálce šedý plášť, ale ten se už nikdy neobjevil.
Když přišel rok 1804 a obora se otevřela veřejnosti, Matěj už byl starým mužem. Viděl, jak se krajina mění v anglický park, jak se stahují zídě a přicházejí noví návštěvníci. V den, kdy měl odejít do důchodu, stál naposledy u Rudolfovy štoly. Vytáhl z kapsy klíč, který byl za ta léta stále stejně ledový.
Uvědomil si, že klíč neotevírá žádné dveře v tomto světě. Otevře něco, co leží hlouběji, pod kořeny jilmů a v tichých chodebích pod zemí, kde voda z Vltavy stále šeptá tajemství, která nikdo nesmí dopřít k vyřešení.
Matěj klíč do hluboké vody rybníka vrhl a s posledním pohledem na hladinu odešel. Jen on ví, který z tichých proudů v oboře stále střeží zámek, který nikdo nesmí odemknout.