Příběh: evangelický kostel ve Velimi
Matějův prst zběsile škrábal o hrubý lem kapsy, zatímco se snažil vyrovnat s bušícím tepem v krku. Tlak v kapse byl neúnosný. Ten stříbrný pohár, který před hodinou vytrhl z rukou spícího farního úředníka, se zdál být rozpálený jako uhlí, i když venku vládla chladná jarní noc a vzduch voněl po blížícím se dešti. Každý krok po rozbahněné cestě k Velimi se zdál být slyšet až do nebes.
Stín vysoké, třicetimetrové věže se na něj vrhal jako prst obrovské, neviditelné ruky. Kostel se právě rodil z prachu staré modlitebny, kolem stály dřevěné stojky a vůně čerstvého vápna se mísila s pachem mokré hlíny. Matěj se zastavil u těžkých dveří. Chtěl utéct, ztratit se v temných uličkách, ale jeho nohy ho nesly právě k tomuto místu. Možná to byla vina, možná jen neúprosný tah nového, neúplného prostoru, který se mu v temnotě jevil jako úkryt.
Vstoupil dovnitř. Chlad vnitřního prostoru ho okamžitě opletl, ale nebyl to mrazivý chlad hrobky, nýbrž osvěžující nádech nového života. Prázdné tři lodě kostela se rozprostíraly před ním jako tichý, kamenný oceán. Všude kolem se vznášel jemný prach z prací, který v dopadajícím světle měsíčních paprsků tančil jako drobné hvězdy. Matěj se opřel o jednu ze dřevěných lavic, které zde ještě nebyly pevně ukotveny. Jeho dech byl krátký a rváčský.
Pak se to stalo.
Nebylo to nic, co by se dalo popsat jako hlas nebo viditelný přízrak. Jen se světlo, které prosvítalo skrze lomená okna, náhle změnilo. Nebylo to jen odraz měsíce; barvy v prosklených mozaikách se roztekly po mramorovém stole večeře Páně jako tekuté zlato a safíry. Světlo se neustále pohybovalo, i když na obloze bylo beze zvětre. Matěj cítil, jak se mu pod nohama podlaha chvěje, ne jako zemětřesení, ale jako tlukot obrovského, klidného srdce.
Zastavil se uprostřed lodi. Pohár v kapse ho nyní pálil tak silně, že se téměř křičel. V tu chvíli se v tom tichém, rozestavěném prostoru ozval zvuk. Nebyla to zvonění, ani varhany, které v tomto kostele ještě ani nezněly. Byl to hluboký, vibrující tón, který vycházel přímo z kamen, ze stěn, z každého zrnka písku v novém maletě. Ten zvuk ho neomáčil, on ho prolnul. Matěj pocítil, jak se mu v hrudi rozlévá zvláštní, nečekaná váha – ne jako břemeno hříchu, ale jako absolutní vědomí, že každá jeho myšlenka, každá jeho zrádná krádež, je v tomto prostoru vidět jasněji než denní světlo.
Zavřel oči a zabořil tvář do dlaní. Chtěl křičet, ale z hrdla mu vyšel jen slabý, zlomený vzdech. Když znovu otevřel oči, světlo už nebylo zlaté. Bylo šedé, klidné a naprosto obyčejné. Mozaiky byly jen sklem, mramor jen kamenem. Ale on už nebyl stejný muž.
S prsty, které mu neposlušily, vytáhl pohár. Stříbro v měsíčním světle vypadalo smutně a prázdně. Položil ho na hranu mramorového stolu, tam, kde světlo dopadalo nejvíce, a ustoupil. Jeho pohyby byly pomalé, jako by se pohyboval v husté vodě. Nečekal na odpuštění, nečekal na hlas z nebes. Jen věděl, že ta chvíle, kdy se světlo protnulo s jeho strachem, byla skutečnější než všechno, co kdy zažil.
Vyšel ven do chladné noci. Cesta zpět do vesnice byla temná a tichá, ale on už v ní neviděl nebezpečí, jen prázdnotu.
Když se dnes stíny protáhnou po nové podlaze a světlo z mozaik dopadne na mramor, lidé v tomto kostele často zmlknou a jen hledí do prázdna, jako by čekali, že se v tom tichu znovu ozve odpověď na otázku, kterou nikdo nepoložil.