Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Žalmanov)
Krev na dlaních zasychala a lepila prsty k jílci krátkého meče. Ulrich stál v hlubokém stínu klenby, kde vzduch chutnal po starém prachu, studeném kameni a zbytcích vyhaslého vosku. V uších mu stále znělo křiků z vesnice a řev koní, které před chvílí roznesly ticho okolních kopců. Přišel sem hledat úkryt, nebo možná jen místo, kde mohl v klidu dopřít svou zmaršovanou cestu.
Kolem něj se tyčily zdi, které přežily plameny a meče předchozích bouří. Ulrich se opřel o chladný pískovec a zavřel oči. V hlavě se mu kolotořila tvář muže, kterého před hodinou nechal ležet v blátě. Nebyl to nepřítel, byl to jen někdo, kdo stál v cestě jeho pánům. V ten moment, v tiché prostorě tohoto chrámu, už neviděl slávu vítězství, jen šedou prázdnotu vlastních dlaní.
Kroky. Těžké, pomalé, rytmické.
Ulrich sevřel rukojeť zbraně a ztuhl. Z hlubin presbytéře, tam, kde se země stávala domovem pro mrtvé z mocných rodů, se ozýval zvuk, který do tohoto opuštěného místa nepatřil. Nebyl to zvuk zbroje, ale spíše šustění těžkého pláště po kamenné podlaze. Z temnoty hrobky vystoupil muž. Neměl na sobě zbroj, jen prostý černý oděv, který splýval s nocí. Jeho tvář byla v polomáku ledv patrná, ale oči svítily zvláštním, klidným žárem.
Stůj, kde jsi! zařval Ulrich, ale hlas se mu zlomil.
Neznámý muž se nezastavil. Šel přímo k němu, pomalu a bez strachu. Když se mezi nimi zůstal jen jeden krok prostoru, Ulrich pocítil zvláštní vůni – nebyl to pach smrti ani kněžího kadidla, ale vůně čerstvé borovice a vlhké země po prudkém déšti. Byl to pach života, který do tohoto kamenného hrobce nepatřil.
Polož meč, cizinci, pronesl muž hlasem, který zněl jako vzdálený hrom v údolí. Tvá krev není tvoje, je to dluh, který nikdy nevyplatíš zlatem.
Ulrich chtěl zaútočit, chtěl z tohoto ticha vymlátit svou beznaději, ale ruka mu ztuhla. Vteřinu poté se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z horního okna, skrze které pronikaly poslední paprsky zapadajícího slunce, dopadl jediný, úzký svrstek světla přesně na místo, kde Ulrich stál. Světlo však neosvětlilo jeho tvář, nýbrž dopadlo na krev na jeho rukou.
V tom zlatavém paprsku se krev začala měnit. Ulrich zíral s otevřenými ústy, jak rudé skvrny na jeho kůži pomalu blednou a mizí, jako by je samo světlo vymazávalo z existence. Nebyl to však zázrak, který by přinesl úlevu. S každou zmizelou kapkou krve cítil v hrudi těžký kámen. Cítil každou bolest, kterou způsobil, každý výkřik, který utišil. Ta čistota kůže byla snesitelnější než ta špína v jeho duši.
Když znovu vzhlédl, muž v černém byl pryč. V chrámu nezůstal nikdo, jen ticho a studený průvan, který hýbal prachem na starých náhrobcích. Ulrich zůstal stát v prázdném prostoru, s čistými dlaněmi, které se mu však třásly tak silně, že meč vypadl z prstů a s kovovým cinknutím dopadl na dlažbu.
Vysupal z sebe tiché vzlykání a klesl na kolena. Věděl, že z tohoto místa už nevyjde jako voják. Vyšel z něj jako člověk, který poprvé v životě pocítil tíhu vlastního svědomí.
Kdo byl ten muž? Byl to duch z hrobek rodů, které zde odpočívají, nebo jen zrcadlo jeho vlastní zmaru? Ulrich nikdy nenašel odpověď, ale zbytek svých dnů strávil hledáním cesty zpět k tomuto tichu.
Kdo dnes vstoupí do chladu těchto zdí, možná stále pocítí vůni borovic v místě, kde by měla být jen prach a starý kámen.