Příběh: Kostel I
Zbyhoň přitiskl čelo k hrubé, studené ploše kamene a snažil se tlumit zrychlený dech. Hrudník ho pálil, jako by v něm místo srdce měl rozžhavený uhlík, a každé zatažení vzduchu vyvolávalo v plicích řezavou bolest. Za zády, v hlubokém stínu hradby, se stále ozývaly bučky těžkých nohou a křik mužů, kteří mu nedali odpočinout. Musel pryč. Musel najít místo, kde stíny jsou dostatečně husté, aby ho pohltily.
Narazil na novou stavbu. Nebyla to jen hromada kamenů, ale pevná, těžká tělesnost, která se zdála vyrůstat přímo z vyhlazené skály hradiště. Stěny byly tak silné, že by i celá vesla mohla před nimi zůstat neviditelná. Zbyhoň popadl okraj kamenného prahu a vklouzl dovnitř. Vůně čerstvé, vlhké vápenné malty a mokré země ho okamžitě udeřila do nosu. Vnitřek byl malý, těsný, a stěny se k němu zdály přibližovat s každým jeho pohybem.
Sedl si do prachu, opřen o jednu ze stěn, a sklonil hlavu. Ruce se mu třásly, když se pokoušel sevřít drahocennou bronzovou náušnici, kterou si v noci vzal jako odměnu za zradu. Kov byl studený, ale v jeho mysli stále hořel obraz tváře muže, kterému neudělal dobré.
V místnosti bylo hrobové ticho. Žádný vítr, žádné šelestění listí, jen jeho vlastní, neustále se zrychlující tep. Pak se však něco změnilo.
Západní stěna, ta, která byla jen šedým blokem v temnotě, se náhle protnula tenkým, ostrým paprskem světla. Slunce se právě dotklo okraje světa a jeho první zář se prodrápala skrz úzkou trhlinu vysoko nad zemí. Paprsek nešel jen tak; tančil po podlaze, jako by hledal něco ztraceného. Zbyhoň zvedl oči. Světlo dopadlo na místo, kde se zem pod ním mírně propadala do mělkého prohlubně.
V tom světle, v prachu, který se vznášel v tichu, uviděl něco, co ho zmrazilo víc než strach z pronásledovatelů. Na místě, kam dopadl paprsek, ležely dva malé, kulaté předměty. Byly to korály, jasně červené a zářivé, jako by byly vyřezány z samotného ohně. Hned vedle nich zářila malá bronzová náušnice, identická té, kterou on svíral v dlaních.
Zbyhoň nehybně zíral na ty drobnosti. V tu chvíli se v prostorě ozval zvuk. Nebyl to hlas, nebyl to křik. Byl to jemný, rytmický šelest, jako když se dětská ruka dotýká vlny na břehu. Ten zvuk nepocházel zvenčí, ale zdál se vycházet přímo z podložní skály, z hloubky země, pod kterou ležely ty malé, neviditelné existence.
Zbyhoň se pokusil vykročit, ale nohy měl těžké jako z olova. Chtěl vykřičet, chtěl se omluvit, ale hrdlo měl suché jako písek. Světlo se začalo měnit, barva se stávala temnější, až se paprsek rozplynul v šeru, ale on stále cítil to neviditelné oko, které na něj hledělo z hloubky země. Ta malá, skromná stavba už nebyla jen kamennou lodí pro modlitby; byla to nádoba, která držela v náruči tajemství, o kterém lidé na hradišti neměli ani tušení.
Když se později, s rozostřenýma očima, dostal ven k bráně, slunce už bylo vysoko. Muži, kteří ho hledali, už zde nebyli. Zbyhoň se však nedýchal lehce. Podíval se na svou dlaně a náušnice v nich už nebyla cenným pokladem, ale jen kus těžkého, studeného kovu, který mu připomínal, že některé věci nelze ukrást, a některé dluhy nelze splatit.
Zůstal tam stát a hleděl na ty kameny, které se zdály být až příliš tiché.
Když se slunce znovu skloní k východu, kameny zde stále drží v náruči ty, kteří odešli příliš brzy, a jejich ticho je hlasnější než jakýkoliv křik.