Příběh: Kostel svaté Anny (Tisá)
„Kde jsi to schoval, ty lháři!“ Janův hlas se rozlehl prázdnou lodí kostela jako úder kladivem do kovadliny. Ruka mu třesala, když svíral krk mladšího bratra, Matyáše, a přitlačil ho hřbetem k chladnému pískovcovému sloupi.
Matyáš jen mlčel, oči měl vy široce otevřené a z tváře mu stékal pot, který v šeru nově vybudovaného chrámu vypadal jako černá krev. V Tisé byl rok tisíc sedm set osmdesát devět a vzduch v budově stále voněl čerstvou omítkou, vlhkým vápnem a newly řezaným dřevem. Ten pach čistoty však v Janově hrdle ztuhl jako hrouda soli.
„Vím, že jsi vzal ty peníze z truhly. Otec je neznese do města, aby zaplatil dluhy, a ty jsi chtěl utéct,“ syčel Jan a prsty mu vpustily hlouběji do límce košile.
Matyáš se pokusil vyhrnout, ale Jan ho přimáčkl silněji. Vzduchem se vznášel prach, který v paprscích světla dopadajících z vysokých oken tančil jako tisíce malých stříbrných střípek. Jan v tu chvíli neviděl nic než svou nenávist a strach z toho, co se stane, až se otec vrátí a zjistí, že zlato zmizelo.
Najednou se z hloubi lodi ozval zvuk. Nebyl to hlas ani krok. Bylo to tiché, rytmické cinkání, jako by někdo pomalu otáčel klíčem v zámku, který dávno zrezivěl. Oba bratři ztuhli. Jan povolil stisk a pomalu se otočil.
V prostoru presbytáře, tam, kde se strop stýkal s zaoblenými rohy lodi, stála postava. Nebyla to žádná z místních žen v černých šátcích ani žádný z knutů. Byla to žena, jejíž šaty měly barvu ranní mlhy nad Tiskými stěnami. Neměla na sobě žádné šperky, jen prostý kříž z dřeva. Její tvář byla v polostínu, ale oči jí zářily zvlášním, mírným světlem, které nepocházelo ze slunce.
Jan s Matyášem zůstali nehybně stát. V kostele zavládlo ticho tak hluboké, že slyšeli tlukot vlastních srdcí. Žena nepomluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem k obrazu Krista, který právě v té době zdobil strop.
Jan pocítil v zádech náhlý mrazivý chlad, přestože v srpnovém horku byla vzduchem cítit vůně okolních lesů. Chtěl zakřičet, zeptat se, kdo je, ale hlas mu zamrzl v hrdle. Žena s mírným úsměvem, který nebyl lidský, ale přesto nesmírně laskavý, zvedla ruku a udělila jim znamení kříže. V ten moment se v prostoru rozlehlo tiché, ale jasné zvonění, přestože zvony ve věži byly v tu chvíli němé a nikdo v nich nestál.
Když Jan mrkl, žena byla pryč. Zůstal jen prach a vůně starého dřeva.
Matyáš se pomalu posunul od sloupu a z kapsy vyndal malý plátýnek. Roztřesenými prsty ho rozvinul. Uvnitř nebyla žádná mince, jen jediný malý, hladký kámen z místního pískovce, který v šeru kostela podivně žhnul.
„Já jsem je nevzal, Jano,“ zašeptal Matyáš. „Našel jsem je tady na zemi, v koutě u oltáře. Chtěl jsem je vrátit, ale bál jsem se, že mě obviníš.“
Jan se podíval na bratra a pak na prázdné místo, kde před okamžikem stála tajemná postava. Vzpomněl si na svou zuřivost a na to, jak snadno byl připraven zničit vlastní krev. Cítil, jak se mu v hrudi něco hroutí a zároveň znovu skládá.
Vyvedl bratra ven před hřbitovní zeď, kde se nad nimi tyčily strmé skály. Jan se ještě jednou ohlédl na bílé zdi kostela svaté Anny. Věděl, že v tu chvíli nebyla jen svědkem hádky dvou bratrů, ale že něco, co nepatří do tohoto světa, zasáhlo jeho hříšné srdce právě včas.
Kdo ví, zda to byl zázrak, nebo jen hra světla a stínů v nově vybudovaném chrámu. Jen jedno je jisté: Jan už nikdy v životě nikoho neobvinil bez důkazu, a každý rok v den svatého Anny přichází k těmto pískovcovým zdím, aby v tichu poděkoval za něco, čeho nedokáže pojmenovat.