Příběh: kostel svatého Cyrila a Metoděje (Molenburk)
Bylo to ve středu ráno, kdy Petr zjistil, že se mu celá budoucnost rozplynula jako mrak na horkém dnu pece. Postavil se u kostela svatého Cyrila a Metoděje v Molenburku, kde stíny stromů tvořily podivný tanec na chladné kamenné cestě. Jeho nohy nesly jeho váhu s obtíží, jakoby byly zpečetěny pouty zlých činů minulosti.
Zvony kostela zazvonily vzdáleně, jejich hlahol zněl přerušovaný a přesto harmonický — jako poselství od samotného nebe. Petr se náhle ocitl uvnitř budovy, bez toho aby si vzpomněl na vlastní cestu. Vnitřnost byla tichá, kromě šelestu svých nohou přes hliněné podlahy a tepu srdce, který se zdál být neuvěřitelně silný.
Svítily malé okna nad hlavou, sluneční paprsky pronikaly skrz záclony jako prsty boží přišlých zachránit. Petr si uvědomil zvláštní vůni — směs kostela a svěžího vosku, který se jeho žalostným nosem zmísil s čerstvou vonnou vůní vodních růží z kvetoucí nádoby u oltáře. U oltáře stál muž ve svatém ornatu, jeho tvář byla němý obrazovkou duchovní klidnosti.
"Kdo jsi?" zavolal Petr hlasitěji, než si přál. Jeho oči se setkaly s tichou upřímností v mužových průzračných pohledech. Neodpověděl slovy — pouze se poklonil.
"Pozdravte mě, Petr," řekl hlas z jiného světa. "Nastal čas pro poznání."
Petr se na to díval jako by chtěl uvěřit nepochopitelnosti slov, která přesto zněla v srdci jako starožitný rozhovor. Jeho břicho se třáslo a rty mluvily nezávisle: "Co si chceš ode mě? Jaké mám hříchy?"
"Vidím jen to, co je potřeba vidět," odpověděl duchovní. Jeho hlasy se prolínaly jako duet bez hlasu.
Petr se zvedl, své oči se soustředily na malou zlatou desku u nohou panny Marie sochy u vchodu kostela. Zdálo se mu, že tam něco tajemného pluje — jako by byla tam uložena odpověď.
"Co to je?" ptal se znepokojeně, ale při prvnímu dotyku s deskou zpočátku nemohl cítit nic než teplo, které mu zaplavilo krev. Na ní byly slova, která zněla jako básnický text jeho vlastního života.
"Na každém konci je začátek," řekl duchovní s lehkostí.
Petr se podíval kolem sebe — kostel nyní zvukoval nově. Zvony zněly jasněji, jako by jejich hlas mluvil přes časy a překonával všechny bariéry. Světlo se ještě více rozšířilo — nejen nad jeho hlavou, ale i do těch úhlů jeho duše, kde byla noc nejtemnější.
Světlo ho přitáhlo k výstupu z kostela. Jak ven prošel, svět se mu jevil nově — zelené trávy na cestě chlubily svou nezaměnitelnou vůní a pták zaletěl vysoko v obloze.
Petr přestal být učinil něco, co mohl předstihnout jen snem. Ačkoli se cítil osvobozeným, otázka byla stále na jeho mysli: Zda to bylo všechno pouze důsledek náhody nebo skutečně zasahující ruka vyššího řádu?
Svítivý den se blížil ke konci a Petr si uvědomil, že návrat do Molenburku u kostela svatého Cyrila a Metoděje může být cestou k poznání. Navštívíš-li místo — buď pro klid, nebo pro hledání odpovědí na otázky, které zůstávají skryty ve tmu — vždycky něco najdeš, co ti řekne: "Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu."