Příběh: Kostel Navštívení Panny Marie (Pitárné)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Jakub zjistil, že jeho svět se zhroutil jako břicho zloduchyho staré střelnice. Osluněný světem nesčetné počáteční mlhy, která nechal vstoupit do klenuté chodby Kostela Navštívení Panny Marie, si Jakub udusil dech. Šel se zdrženlivou, ale nutnou rozhodností; přestože jeho srdce znělo jako bezpečné mříže poutního praporu v tichém bouři.
Jakub, syn lesníka a chmurného náboženství, se po ztrátě manželky dva roky předtím vydal do Pitárného s nadějí najít odpovědi. Jeho kroky odzvonily na kamenných schodech kostela, který sloužil jeho vesnickým předkům jako zbožný útočiště již více než půl tisíce let.
Uvnitř kostel s jediným chodem se mu otevřely oči podle světla, které zasklenky dovnitř žehlilo jako kouzelná rána. Jakub si všiml, jak se paprsky zachycují ve stěnách s gotickým důvtipem a rozložily je na barevné skvrny po stropu. Byla to svatyně zábavy světelných efektů, kdy každá vlna barvy promluvila o nespočetných modlitbách, které tady vznesly duše.
Všiml si, že kostel je pustý, jen tenká prašivá země odolala pokusu času o úplné zničení. V tu chvíli přišla jakoby stínová, ale neodstranitelná chuť kříže na jeho chladném štítu, jako by se s ním zpětně propojila tisíciletá tradice víry a lidských utrpení. Jakub si připadal podobný muži ve staré, vymodléné posteli kostela, jejíž křídla se zdají být vyryta ze stejného kamene jako okolní svatyně.
Přiblížil se ke zvonicím — Václavu a jeho mladšímu bratrovi — jejichž kovové hrdla se dnes ticho zasvěcuje vzpomínkám. Jakub si naslouchal zvláštní klidnosti, kterou v něm tyto bývalé stráže času vyvolaly. Jejich středověký zvonit nebylo nikdy jen ozvěnou, ale hlasem starých duchů.
Jakub se vzpomněl na slova svého otce, který říkal, že i když člověk přestane věřit, kostel stále zůstává jako svědek jeho duševních zkoušek. Takže Jakub klekl a předložil se samotnému životu a smrti. Jeho rty šeptaly slova, která mu byla drahá i tehdy, když už nevěděl zda věří.
V tiché koncentraci se zastavil okamžik. Jakub čekal na pustou odpověď, ale pak to nastačilo — neobyčejný zvuk ozvat se zdál jako kousek hranulky přenesený po dlouhé vzdálenosti, jakoby odkudsi od ní. Bylo to sladké tiché třeskání, podobné tomu, co zažívají ti, kteří sledují deště na listech dalekých stromů.
Jakub vzpomněl si na svou manželku. Ona milovala starší náboženské písně a její hláska se do výslovnosti mísila s jeho vlastní. Zvuk byl tak blízký, že se mu zdál střečit z úst té, kterou miloval.
Jakub stále klekl, i když se uvědomil, že to nemohl být pravý hlas. Byla to však náznaková připomínka — možná zázrak — že jeho lásku a její paměť nezachvátí čas ani smrt. Jeho srdce téměř přetrhlo tichým sladkostí.
Jakub se brzy otočil, opustil kostel a šel si procházet v parku kolem něj. Ale jeho duše se stále kouzelně točila kolem té zvukové iluze. Bylo to opravdu jen náhoda? Přece nebyla nikde viditelná stopa, která by vysvětlovala ten tichý hlas.
A tak se Jakub rozhodl navštívit kostel znovu a znovu. Nyní více než jen náboženským poutníkem, ale jako živoucí svědkem toho okamžiku vlastní existence — kde se prolínaly všechny představy o hříchu, ztrátě a pokání.
Nikdo nikdy nevěděl jistě o tom náznaku. A přesto lidé do kostela chodí dodnes — a někteří se vracejí znovu, jako by hledali svůj vlastní tichý zvuk mezi tisíciletou mříží starobylých svatyní.