Příběh: Drnholec
„Ustup, nebo ti přesahem rozetnu hrdlo!“ zakřičel Kryštof a přitiskl svou milenku do chladného kamene zdi.
Kolem nich hřměly hlasy vojáků a vzduchem vířil prach z rozvířených cest. Byli v hlubokém stínu tlustých hradeb, kde vzduch voněl vlhkostí skal a řékou Dyjí, která hluboko pod nimi v údolí mručela jako hladové zvíře. Kryštof, mladý muž s tváří zbarvenou potem a strachem, nehleděl na nepřátelské meče, ale do očí dívky, kterou držel v náručí. Jmenovala se Alena a její šaty z jemného lnu byly roztržené, znečiněné blátem z cest, kudy utíkali.
Alena se nepohnula. Jen se pevněji chytila jeho rváče a její prsty se zapírají do látky jeho dubletu. „Odveď mě odsud, Kryštofe. Prosím, než nás najdou.“
Kryštof z Tiefenbachu nebyl jen synem šlechtice, byl to muž, který viděl svět a znal cenu mize. Nyní však stál na prahu svého nového domova, na skalní ostrožně, která měla být jejich útočištěm. Měl v plánu proměnit tuto starou, chladnou pevnost v palác, v místo plné světla a italského dobra, kde by Alena mohla žít jako paní. Jenže Alena nebyla dcerou šlechtice. Byla dcerou muže, který v tajnosti sloužil jiným pánům, a její přítomnost zde byla rozsudkem smrti pro oba.
„Podívej se na ty zdi,“ zašeptal Kryštof a přitiskl její čelo ke své tváři. „Nechat je přebudovat. Přivést mistry z jihu, aby vytesali do kamene květy a slunce. Vytvořím ti tu nejkrásnější klec na celém světě, Aleno. Nikdo tě v ní nenajde.“
Alena se zasmála, byl to zvuk podobný praskání suchého dřeva v ohni. „Zdi se dají přebudovat, ale krev z kamene nevyvrhneš. Tvůj otec mě nikdy nepřijme za nevěstu.“
V tu chvíli se z nádvoří ozval řev. Brána s hlučným skřípěním dopadla a ozvěna se roznesla po skalním útesu. Kryštof věděl, že čas vypršel. Vytáhl z pasu malý stříbrný prsten a s třesoucí se rukou ho nasunul na její prst. Kov byl ledový, ale stisk jeho prstů byl žhavý.
„Zůstaň v tajných chodech, které vedou k řece. Pokud mě neuvidíš vrátit se do západního křídla do půlnoci, běž dolů k Dyji a nevracej se,“ rozkazoval jí hlasem, který se mu lámal.
Alena ho chytila za límec a přitáhla si ho k sobě. „Nepůjdu nikam bez tebe. Raději nechám, aby mě ty zdi pohřbly, než abych žila v místech, kde jsi nebyl ty.“
Kryštof ji políbil s takovou vervou, jako by chtěl v sebe nasát celý její život. Pak se odtrhl a s posledním pohledem na její bledý obličej zmizel v šeru chodby, aby čelil svým nepřátelům a vlastnímu jménu.
Dny se měnily v měsíce a hrad se skutečně začal měnit. Italský mistr Antonio Silva přišel s plány, které vnesly do DrnholceL elegance a světlo. Vznikaly nové komnaty, kordonové římsy členily fasády a zámek začal vypadat jako sen z dalekého jihu. Kryštof stál na balkoně a hleděl na řeku, v ruce držel dopis, který nikdy neodeslal. Alena v tajných chodech zůstala, ale neodešla k řece.
Když se po letech v zámku rozlehl smích hostů a vůně drahých vín, v nejhlubších koutech základů, tam, kde skalní ostroh splývá s kamenem paláce, zůstal tichý pláč. Kryštof sice postavil palác, ale nedokázal v něm udržet duši ženy, kterou miloval.
Říká se, že když v tichých nocích stůjíte na hradbách a vítr z Dyje přinese chlad, můžete slyšet jemnéťukání prstů o kámen, jako by někdo stále hledal cestu z temnoty do světla renesančních komnat.