Příběh: Kostel svaté Máří Magdaleny (Holany)

Kostel svaté Máří Magdaleny vykukoval z Holan jako černý oříšek mezi větrnými vrcholy, jeho věž se táhla do modrého nebe jako hřeben ztuhlých kostí.

Již několik dní se Josef Kovář držel u oken, zatímco jeho žena v domě rozkládala kytinu. Dnes však nečekal žádný návštěvníci, ale jen tyšící se větrné vlny, které kmitaly přes staré ohradní zdi. Dva dny předtím ho něco znepokojilo – v noci, kdy se rozsvítily svíčky v bohoslužebním svitku, viděl v zrcadle nad dveřmi kostela černou postavu, jak se klene a klouže po stěně jako by se tam někdo z ní vrátil. Neviděl ji jasně, jen rozmazané stopy, jako kdyby se někdo obrátil ohlédnout, ale už byl pryč.

„To jsi si to vykreslil, Josef,“ říkala jeho žena, když se vrátil z obchodu s kávou. „Víš, co říkají o takových věcech? Že lidé vidí, co si přejí.“ Josef se usmál, ale v jeho ústech se cítil chladný, suchý. Vždyť on se přece jen přejal – přejal si, že se jeho syn vrací. Až teď, když mu bylo patnáct, a on byl už starý, a syn byl v cizině, jako by se mu to stalo naprosto náhodou.

Tento den ho přitáhl zvuk, který nesl se zvonem. Ne ten nový, který zvoní jen během pouti, ale ten starý, ten z lucerny, který byl už deset let mrtvý. Josef se přiblížil k ohradní zdi, kde se zvuk rozlila v dlouhém, zpomaleném klikotání, jako by se něco rozšiřovalo ze stínu. Zvony, které dříve zvonily na každou zvědavost, nyní mrtvé, ale stále se ozývající, jako by někdo v nich ještě chvilku dýchal.

„To je jenom větrný zvuk,“ řekl si Josef, ale když se podíval na věž, viděl, jak se stín kostela na skleněné okně zmenšuje a rozpadá se na drobné černé skvrny, jako kdyby se tam někdo pohyboval. Nebo taky jenom jeho duševní stav ho zkreslil. Tak jako to, když viděl černou postavu v zrcadle.

Vtom se rozsvítily světla v kostele. Josef se přitáhl blíže, aby viděl, co se děje. Ale když se ohlédl, už byl pryč. Věž byla opět jen věží, a v lucerně se zvon neotvíral. Ale Josef věděl, že to nebylo jenom to, co viděl. Nebo byl to jenom on, který se chtěl co nejdále od svého syna vzdálit.

Když se vrátil do domu, jeho žena ho pozvala k jídlu. Josef si vzal kousek chleba a pivo, ale jeho ruce byly suché, jako by mu byly naplněné něčím, co se nechce vyplivnout. A když se podíval na stěnu, na které visel starý obraz svaté Máří Magdalény, viděl, že se na něm objevily černé skvrny, jako kdyby někdo za nimi šel. A když se pokusil je vymazat, zmizely, ale zůstaly za nimi stopy, jako kdyby se někdo obrátil a už byl pryč.

Teď, když se Josef usilovně snaží zapomenout, když se snaží, aby to bylo jenom jeho myšlenky, ví, že to nebylo. A že někdo se vrátil. A že se vrátí znovu, až bude mít dost času, aby se ho Josef mohl dozvědět.