Příběh: Kostel svaté Kateřiny (České Meziříčí)

„Zahazte to, nebo to spálíme hned teď!“ zařval Matěj a svaly na jeho krku vystaly jako tlusté šnury. V rukou svíral starý pergamen, který mu v noci předtím vyrazil z ruky zpod polštáře. Papír byl žlutý, okraje okouřené a písmo na něm vypadalo jako stopami šíleného člověka.

Stáli v prachu hromad stavebního materiálu. Kolem nich vznášel se těžký pach vápna a čerstvě tésaného kamene. Byl rok tysíce sedm set čtyřicet osm a starý dřevěný kostel, který kdysi držel obec pohromadě, se s praskáním hroutil. Rudolf hrabě Collored nechtěl čekat na zázrak; chtěl nový, mocný chrám z kamene, který by zpevnil víru i řád. Matěj, jeden z mistrů stavby, však v troskách staré stavby našel něco, co do nového světa nepatřilo.

„Je to jenom bláznovství, Matěji. Podívej se kolem sebe, kladen je první kámen, začíná nová doba,“ odpověřel mu tichým, chvějším hlasem Jan, který v onom dopise viděl jen zbytečné starosti.

Matěj však neposlouchal. Roztrhl papír v polovině a hodil zbytek do hromady sutin. Chtěl zapomenout na slova o tajném místě, o hluboké kryptě, kde spí ti, kteří věděli příliš, a o slibu, že kdo v hodině zmaru hledá pravdu pod zemí, najde odpověď, kterou mu žádný kněz nedá. Matěj totiž v srdci nosil hřích, který ho pálil víc než slunce nad Meziříčím. Před měsícem zpronevěřil část peněz určených na stavbu a teď, když se stavba rozebíhala, se mu zdálo, že každý kámen, který položí, je jen dalším kamenem na jeho vlastní hrob.

Když se o pár let později kostel svaté Kateřiny konečně dovybudoval a v listopadu roku tysíce sedme set padesát dva byl posvěcen, Matěj tam vstoupil jako jiný člověk. Už nebyl hvaleným mistrem, ale stínem svého bývalého já. Vstoupil do sálů, kde se vznášela vůně nového dřeva a čerstvého laku. Jeho oči však nehleděly nahoru k barokním obloukům ani k triumfálnímu oltáři, který právě dokončoval řezbář František Decker.

Klesl na kolena uprostřed lodi. Pod jeho dlaněmi byla chladná, hladká dlažba. Právě zde, hluboko pod jeho prsty, ležela ta velká krypta. Matěj zavřel oči a vteřinu ticha, která následovala, přerušil zvuk, který neměl v prázdném kostele být. Byl to šepot. Nebyl to hlas člověka, ale spíše ozvěna tisíce hlasů, které stoupaly z hloubek země.

„Pravda nezná čas, pouze tíhu,“ znělo to v jeho hlavě s takovou jasností, že sebou trhl.

V ten moment se z okna vpadl paprsek světla a dopadl přesně na sochu svaté Kateřiny. Světlo bylo tak intenzivní, že Matěj na okamžik oslep. Když znovu otevřel oči, v dlaních držel kousek žlutého papíru. Ten samý, který před lety roztrhal a zahodil mezi sutiny starého dřevěného kostela. Papír byl celý, bez jediného roztrhu, a písmo na něm teď svítilo jemným, stříbrným stínem.

Matěj se podíval na své ruce. Byly čisté, ale v jeho hrudi stále tloukla panika. Jak mohl mít v rukou něco, co bylo dávno pryč? Podíval se na dlažbu pod sebou a pocítil, jak ho z hloubky krypty táhne neviditelná síla. Nebyla to síla strachu, ale zvání. Něco tam dole na něj čekalo, něco, co přežilo hroutící se stěny a nové základní kameny.

Vstal a pomalu kráčel k východu, ale v polovině cesty se zastavil. Znovu se ohlédl na ticho chrámu. Věděl, že pokud jednou v životě sestoupí do té temnoty pod dlažbou, už nikdy nenajde cestu zpět do světa živých, ale možná konečně přestane utíkat před sebou samým.

Kdo dnes vstoupí do kostela svaté Kateřiny a přiloží ucho k chladné podlaze, možná uslyší tiché tloukání srdce, které v hloubkách krypty stále hledá svou ztracenou pravdu.