Příběh: Kostel svatého Jakuba Většího (Brtnice)
Krvavý otisk dlaně na bílé zdi vypadal v šeru jako otevřená rána. Matěj se třásl tak silně, že mu v rukou klapotal těžký železný klíč, který ukradl z domovního panství. V uších mu stále znělo křik jeho sestry a praskání ohně, který právě teď v dálce pohltil ostatky starého světa. Utěkl. Zradil vše, co měl k srdci, jen aby zachránil svou vlastní kůži před hněvem pánů.
Vrazil do těžkých dveří a vpadl do chladného útrob prostoru, kde vzduch voněl po starém vosku, vlhkéem a zbytcích spáleného dřeva. Kostel svatého Jakuba v Brtnici nebyl v tu chvíli místem modlitby, ale úkrytem pro zvráceného člověka. Matěj se hnal hlouběji do lodi, kde se nad ním tyčily nové barokní oblouky, jež se snažily zapomenout na popel gotických předků.
Zastavil se před starou křtitelnicí. Studený kámen pod prsty mu připomínal led. Podíval se do hladiny vody a neviděl v ní svůj obličej, ale jen temnotu své duše. V hlavě mu hřmělo. Chtěl znovu začít, ale jak může člověk začít znovu, když za ním zůstal jen popel a zrada? Klesl na kolena, ne z pokory, ale z naprostého vyčerpání. Tváře mu stékaly slzy, které smývaly prach z cest.
Vteřinu poté se v prostoru ozvalo tiché, rytmické cinkání. Jako by někdo v dálce narážel kov o kov. Matěj ztuhl. V kostele nebyl nikdo, dveře za ním zůstaly zavřené a v oknech byla jen tma. Přesto zvuk přetrvával a táhl ho k východní části lodi, k onomu místu, kde se stýkalo staré s novým.
Když se zvedl a udělal první krok, prostor najednou prořízl paprsek světla. Nebylo to slunce, nebyla to svíce. Byl to jasný, bílý prouh, který dopadl přesně na staré ciborium. Matěj se k němu přiblížil s tlukotem srdce v krku. V momentě, kdy se dotkl chladného kovu, světlo se změnilo. Už to nebyl jen paprsek, ale hřejivé vlnění, které ho obklopilo jako neviditelný plášť.
V té hřejivosti uslyšel hlas. Nebyly to slova, které by šly zapsat do knihy, byl to spíše ozvěna v jeho vlastní hlavě, hluboký tón, který zněl jako tisíc sborů zpívajících v jednom tichém tónu. Ten zvuk mu neříkal, aby odpustil sám sobě, ani aby utekl. Říkal mu, že vše, co bylo spáleno, může znovu vyvstat z popela, pokud je základ z kamene a víry.
Matěj se rozhlédl kolem sebe. Viděl stěny, které přežily oheň, viděl línky pilastrů, které držely klenbu i v době, kdy se zdálo, že svět končí. Uvědomil si, že stojí v budově, která byla zničena a znovu postavena, že je v místě, které odmítalo zmizet. V tu chvíli v něm něco prasklo. Ta beznaděj, která ho táhla k propasti, se změnila v podivný, mrazivý klid.
Vstal a otřel si tváře rukávy špinavého kabátu. Už nebyl tím selben mužem, který sem vběhl s ukradeným klíčem v dlani. Cítil, jak mu v hrudi tluče nová, neznámá síla. Nevěděl, kam půjde, ani zda ho čeká spása nebo trest, ale věděl, že už nemůže zůstat v temnotě.
Když opouštěl kostel a znovu zavřel těžké dveře, za ním zůstal jen tichý prostor a vůně vosku. Venku začalo pršet a smylo to krvavé stopy z jeho dlaní. Matěj se ještě jednou ohlédl na věž, která se rýsovala proti šedému nebi Vysočiny.
Někdy se říká, že v tichu tohoto sboru lze zaslechnout ozvěny těch, kteří se zde našli v nejtěžší hodině a našli cestu zpět.