Příběh: Hrad Vildštejn
„Uhaste ty lampy, vy hlupáci, nepřitahujte je k nám!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl plátno z okna palácové komnaty. Venku, v hlubokém údolí, kde se v tichosti spojovaly dvě řeky, plál hnědý oheň. Nebyl to obyčejný požár, byl to hladový plamen, který s pomalostí dravce stoupal po skalním ostrohu vzhůru. Vzduch v místnosti chutnal po spáleném dřevě a starém prachu z knihovny, zatímco za tlustými zdmi hradu slyšel Mikuláš křik mužů, kteří už věděli, že brány neudrží.
Mikuláš nebyl vojákem, byl to správce, muž s inkoustem pod nehty a srdcem plným lability. V rukou svíral pergameny, které byly pro něj cennější než zlato. Olomoucký biskup mu svěřil péči o toto místo, aby z něj udělal pevnost řádu a správy, nikoliv hrob. Teď však cítil, jak se země pod jeho nohama chvěje. Praskání dřeva v krbu znělo jako vzdálené výstřely z luků a každý dopad těžkého kroku na schodech mu rozbíjel klid.
„Pane, brána padla! Prokopa muži jsou v předhradí!“ vtrhl do místnosti mladý zbrojník, jehož zbroj byla potřískaná krví a blátem.
Mikuláš se nepohnul. Díval se na masivní zdi, které měly být neprostupným štítem. Čtyři metry kamene, které měly chránit mír a církevní právo, se najednou zdály být jen křehkou skořápkou. Věž, ta hrdá válcová strážce na západní straně, už pravděpodobně neplnila svou funkci. Slyšel, jak se v dálce hroutí dřevěné konstrukce parkánu. Vzduch byl těžký, lepivý a horký, i když venku vládla chladná mrazivost podhůří.
„Zaberte ty papíry, Mikuláši! Vzít je s sebou znamená smrt!“ zbrojník ho popadl za rameno a přitáhl k sobě.
„Ty nechápeš,“ vydechl Mikuláš a prsty se mu třásly, když přitiskl svitek k hrudi. „Když shoří všechno, nezbude nic, co by vyprávělo, proč jsme tu byli. Zůstanou jen sutiny a ticho.“
Vykročili chodbou, která se v šeru zdála nekonečná. Každý krok ozvěňoval v prázdných prostorách paláce, který byl kdysi plný hlasů písařů a šustění šatů. Mikuláš cítil, jak mu v krku stojí žmout, když procházeli kolem kaple. Tam zůstala poslední svíce, která blikala v průvanu, jako by se loučila s domem. Vstupní brána byla už jen hromadou žhavého uhlí a křiku.
Když vyšel na úzkou stezku, která vedla z hradu dolů, zastavil se. Podíval se zpět na svou pevnost. Plameny olizovaly hradby, červeně barvily oblohu a měnily kamenný hrad v obří pochodni. Viděl, jak se hroutí střecha paláce, kde před chvílí stál. Všechno, co budovaly generace, co střežili biskupové a rytíři, se v jeden okamž změnilo v popel.
Vtom ho někdo tasil za plášť a přitlačil k chladnému kamenu hradby. Byl to nepřítel, muž s tváří zčernalou od sazí a očima plnými nenávisti. Mikuláš nebojoval. Jen pevně sevřel svůj svitek. Když mu nepřítel vytrhl papíry z rukou a s posměškem je hodil do nejbližšího ohniska, Mikuláš se nezhroutil. Jen zavřel oči a naslouchal, jak v plamenech praská historie jeho světa.
Sledoval, jak poslední jiskry letí vzhůru k hvězdám, zatímco ho vítězi s anihilací v očích táhli pryč do temnoty lesů. Hrad Vildštejn přestal být domovem a stal se památníkem zkázy.
Kdo dnes stoupá po zapomenutých stezkách k těmto kameníům, možná ucítí v srpnovém větru příchutvu spáleného pergamenu a uslyší šepot muže, který vtáhl do plic poslední zbytek svého světa.