Příběh: Portheimka
„Podívejte se na ty stíny, jsou už téměř stejné jako ty v mramoru!“ zakřičela Anežka a prudce zatáhla za hedvábné zakončení svých rukavic, aby nepoškrábala trny růžových keřů.
Stála v hustém stínu barokních tlejících zdí, kde vzduch voněl po těžkém medovém květu a vlhkém pískovci. Před ní se tyčil letohrádek, jehož nové zdi ještě voněly vápnem a čerstvým kamenem. Nad její hlavou, vysoko na průčelí, hleděli na ni kamenní císaři s přísnými tvářemi, zatímco dvě ženské busty, Den a Noc, zdály se v horkém letním slunci šeptat o tajmnech, která se v těchto zahradách rodila.
Karel se zastavil a lehce se zasmál. V rukou svíral malý lístek pergamenu, který našel ráno v jedné z knihovních knih. „Vaše pozorování je stejně ostré jako váš pohled, Anežko. Ale věřte mi, že žádný kámen zde není tak živý jako ticho mezi námi.“
Anežka se prudce otočila. Slunce jí prosvítilo skrz jemkou krajku klobouku a vzduch kolem nich vibroval horkem, které ztěžovalo dýchání. Byli v srdci Smíchova, v místě, kde se vinice potkávaly s novým luxusem rodiny Dientzenhoferů. Kolem nich se rozprostíral svět plný geometrického řádu, vyřezaných živoplotů a tichých vodních zrcadel, která odrážela modrou oblohu bez jediného mraku.
„Kde jste to našel?“ zeptala se a udělala krok k němu. Její boty s malým podpatkem jemně křupaly v jemném štěrku cesty.
„Právě zde, pod stínem těch římských hlav,“ odpověvěl Karel a ukázal na fasádu. „Někdo zde zanechal vzkaz pro někoho, kdo dokáže vidět víc než jen zdiva. Píše se v něm, že největší poklad tohoto domu není v klenotní skříňce, ale v okamžiku, kdy se dva lidé v zahradě zapomenou na čas.“
Anežka se zasmála, ale byl to smích tichý, téměř vyznání. Dotkla se prsty chladného pískovce sochy Noci. Kůže na jejích prstech cítila hrubost kamene a zároveň zvláštní energii místa, které teprve začínalo žít. V tu chvíli dopadla na něvůně z blízkých oranžérií, sladká a exotická, která je obalila jako neviditelný plášť.
„ Myslíte, že tito císaři nás sledují?“ zašeptala a přisunula se blíž, až cítila teplo jeho ramene.
„Myslím, že jsou jen svědky,“ odpověvěl Karel a pomalu jí vzal ruku do své. „Jsou vytesáni z kamene, aby připomínali věčnost. My jsme z masa a krve, což znamená, že každá vteřina v této zahradě je vzácnější než veškeré zlato v římských skarbcích.“
Zastavili se u okraje lístku, kde se zahradní cesta kroutila do neznáma, směrem k řece. Slunce pomalu klesalo a barvilo fasádu letohrádku do zlatavého, téměř medového odstínu. Vzduch byl nyní lehce ochlazený, přišel první letní vánek, který rozvlnil šaty Anežky a roznesl vůni rozkvetlých zahrad až k samotným zdím paláce.
Karel z kapsy vyndal malý stříbrný prsten s průhledlým kamenem, který v posledních paprskách světla jiskřil jako kapka rosy. „Našel jsem ho v trávě, hned pod bustou Dne. Vypadá, že zde čekal na svého majitele příliš dlouho.“
Anežka zatajila dech. Nevěděla, zda prsten skutečně našel, nebo zda byl to jen důmyslný plán, aby ji přilákal do tohoto tichého koutu Smíchova. Ale v tu chvíli, obklopení barokní nádherou a tichem, které přerušoval jen vzdálený zvuk kočárů na cestě do Prahy, jí to bylo jedno.
„Nechceme ho hledat,“ řekla tiše. „Chci, aby zůstal právě zde. Jako znamení, že jsme tu byli.“
Karel se usmál a místo toho, aby prsten vrátil do trávy, ho jemně navlékl na její prst. Kov byl chladný, ale dotek jeho ruky byl hřejivý.
Když se později rozloučili a každý odešel svou cestou, v zahradě zůstal jen tichý šum listí a kamenné tváře na průčelí, které stále bděly nad prázdným dvorem.
Kdo dnes projde kolem tichých zdí Portheimky, možná v záři zapadajícího slunce spatří v pískovci jemný odlesk stříbra, který tam nepatří.