Příběh: Ostrolovský Újezd
„Zhasni ty svíce, Mikšíku, nebo nás uvidí z údolí!“
Šepot zněl jako praskání suchých větví a v malé komnatě se rozřazil mrazivý chlad, který nepocházel z otevřeného okna, ale z hloubi kamenných zdí. Mikšík z Újezdce však neposlechl. Prsty se mu třásly, když přisunul tlející knot k pergamentu, který našel v podzemním suterénu tvrze. Vzduch v místnosti těžkl vůní starého železa a vlhkého síně, přestože venku zuřila letní bouřka.
Jeho druh, muž s jizvou přes levou líc, udělal krok vpřed a prudce udeřil dlaní do stolu. Prach zpod starých map vzlétl do světla. „Tenhle dům je prokletý, slyšíš mě? Od té chvíle, co jsme zvedli ty valy nad soutok Stropnice, se tady dějí věci, které nemají jméno. Sluhové odcházejí v noci bez slova a v komínách slyším hlasy, které neznají lidský jazyk.“
Mikšík nevnímal hněv svého společníka. Upřeně hleděl na znázornění terénu, kde se řeka a potok spojovaly v jeden proud. Právě v tomto místě, na skalnaté ostrožně, stála jejich tvrz. Strategický bod, klíč k obchodním cestám, ale zároveň místo, kde se země zdála být příliš tenká, aby oddělila svět živých od něčeho jiného.
„Podívej se na ty čáry,“ vydechl Mikšík a ukázal na znázornění hlubokých příkopů, které obklopovaly jejich sídlo. „Tytovaly nebyly vykopány jen proto, aby nás chránily před nepřáteli zvenku. Byly vykopány, aby něco udržely uvnitř. Pod našimi nohama je prázdnota, která chce být naplněna.“
V tu chvíli se z hloubky budovy ozval zvuk. Nebyl to hřmění bouřky, ale pomalé, rytmické škrábání, jako by tisíce nehtů přejížděly po vápencové skále. Zvuk stoupal z hloubky, z míst, kde se zdivo setkávalo s přirozenou skalou ostrožně. Muž s jizvou ztuhl. Ruka mu sklouzla k jílu meče, ale prsty měl ztuhlé jako led.
„Slyšíš to?“ zašeptal Mikšík. V jeho očích nebyl strach, ale zvláštní, hrozivý hlad.
„Ucházíme odtud. Teď,“ rozkázal druh a popadl Mikšíka za rameno.
Ale Mikšík se nehnul. Stál jako zkameniýlý, zatímco se škrábání změnilo v tichý, melodický zpěv, který se nesl vzduchem, přestože v místnosti nebyl nikdo jiný. Světlo svíček náhle zmodralo a plameny se začaly ohýbat směrem k podlaze, jako by je něco odtamtud přitahovalo.
„Oni už jsou tady,“ řekl Mikšík prázdným hlasem. „Nečekali na nás, oni jsme my. Jsme jen strážci brány, kterou jsme sami postavili.“
Když se druh z arizovalyvého šoku konečně rozhýbal a rozrazil dveře, aby utekl do noci, našel v chodbě ticho, které bylo hlubší než samotné propasti. V komnatě už nebyl nikdo. Jen jedna svíce stále hořela a pergament na stole byl roztržený v půlce. Mikšík zmizel, aniž by přišel o svůj oděv nebo zbroj. Zůstala jen hromádka šedého popela tam, kde před chvílí stál.
Vršečky tvrze v následujících letechchátraly. Panovníci se střídali, Petr i Diviš se pokoušeli v Újezdci znovu zakotvit, ale každý z nich pocítil stejný mrazivý pocit, že nepatří do domu, který už dávno patří něčemu jinému. Domov se stal pastí.
Když pak v šestnáctém století přišel Petr z Rožmberka, našel na místě pouze trosky. Tvrz nebyla zbořena rukou člověka, spíše se zdálo, že se zřítila do sebe, jako by ji země prostě pohltila, aby zakryla díru, kterou v ní Mikšík kdysi otevřel.
Dnes tam zůstaly jen valy a hluboké rýhy v zemi. Kdo tam stojí v tichu, slyší, jak pod nohama v hloubce skalní ostrožně stále něco rytmicky škrábe o kámen a čeká, až někdo znovu zapálí svíčku.