Příběh: kaple svatého Jana Pavla II. (Bukovany)
„Tady končí všechno, srazíme se v prach a nikdo si nás nebude pamatovat,“ vyštěkl Marek a s prudkostí hodil klíče od auta na betonovou dlažbu. Zvuk kovového úderu zazněl v tichu Bukovan jako výstřel. Stál tam, v říjnu roku dva tisíce třináct, s tváří zkřivenou hněvem a očima, které už dávno přestaly hledat naději. V kapse měl dopis, který mu zlomil život, a v hlavě jen prázdnotu, kterou chtěl zaplnit tichem hrobů.
Kolem něj se vznášel chladný podzimní vzduch, prosycený vůní vlhkého listoví a vzdáleného dýmu ze sálů. Před ním vyvratila do nebe nová stavba, bílá a čistá, jako by právě vtáhla do sebe veškerý smutek okolních vinic. Marek nebyl muž víry. Byl mu cizí klid, který z těchto stěn vyzařoval. Přišel sem jen proto, že mu kdysi o tomto místě vyprávěl děda, který v těchto končinách zanechal svou mládost.
Krok za krokem, s těžkým dechem, vstoupil dovnitř. V prostoru vládlo ticho tak husté, že slyšel vlastní tlukot srdce, který zněl jako buben v prázdné síni. Moderní linie prostoru ho neuklidnily, spíše ho rozrušovaly svou neúprosnou precizností. Zastavil se u oltáře. V tom okamžiku se mu zdálo, že svět kolem něj ztuhne.
Podíval se na relikvii. Malá kapka krve vpitá do látky, pozůstatek bolesti z dávného atentátu, který přežil. Marek se zaryl pohledem do toho rudého skvrny. V tu chvíli mu v hlavě zapalovaly myšlenky na vlastní krev, na hříchy, které už nešly smýt, a na lidi, které zradil. Ruka se mu třásla, když se opřel o chladný kámen.
„Proč jsi tady?“
Hlas nebyl hlasem člověka. Nebyl to ani šepot, spíše vibrace, která mu prošla mrazivým chladem po páteři až do pat. Marek se prudce otočil, ale v kapli nebyl nikdo. Jen on a světlo, které v ten moment, přestože bylo zamračno, prosvítilo sklem a dopadlo přesně na místo, kde ležela krev papeže.
Marek pocítil, jak mu do dlaní stéká studený pot. Chtěl utéct, vyběhnout ven a ztratit se v mlze Jihomoravského kraje, ale nohy měl jako z olova. Znovu se podíval na relikvii. V ten moment se mu v mysli vybavily obrazy, které už dávno pohřbil: tvář matky, úsměv dětství a pocit, že svět jednou bude mít smysl.
Najednou uslyšel zvuk. Jemné, téměř neslyšné brnění varhan, přestože u nástroje neseděl žádný hudebník. Tón byl jediný, čistý a tak hluboký, že mu rozvibroval hruď. Marek klesl na kolena. Nebylo to z pokory, ale z náhlého pocitu, že pod tíhou tohoto ticha už nemůže stát vzpřímeně.
Zakroutil hlavou a uviděl na zemi malý kousek papíru, který tam nebyl před vteřinou. Zvedl ho. Byla to stará fotografie, vybledlá, s okraji roztrženými. Byl na ní muž, který vypadal přesně jako on, ale s pohledem plným míru, o kterém Marek nevěděl, že existuje. Byl to jeho praděda, který kdysi v Bukovanech hledal stejné odpovědi, jako nyní hledal on.
V tu chvíli Marek pocítil, jak z něj odtéká hněv. Nahradila ho zvláštní, tichá prázdnota, která však nebyla děsivá, nýbrž osvobozující. Vstal, otřepal si kolena a pomalu kráčel k východu. Klíče z dlažby zvedl s jiným pocitem. Už nehledal konec, ale začátek něčeho, co nedokázal pojmenovat.
Když zavřel dveře kaple za sebou, zvenku ho opět přivítal chladný vítr. Otočil se k budově naposledy a uviděl, jak se v jednom z okén na okamžik mihlo světlo, přestože uvnitř nebyly žádné lampy zapálené.
Někdo říká, že v tom dni v Bukovanech pouze náhodně zasvítilo slunce skrze mraky. Jiní však věří, že ta kapka krve v oltáři stále přitahuje ty, kteří už nemají kam jít, a dává jim znamení, které rozum vysvětlit neumí.