Příběh: Kostel svatého Jakuba apoštola v Cítolibech
„Kde jsi to schoval, ty zloději!“ zakřičel Matěj a svaly na jeho krku vystály jako napjaté struny. V rukou svíral těžký železný klíč, který mu v dlani hřál a pálil jako rozžhavené uhlí. Stál v blátě před nově vyvázanými zdmi kostela svatého Jakuba, kde vzduch voněl po čerstvé vápně, mokrém kameni a studeném jarním větru, který mu bičoval tvář.
Kolem něj panoval chaos. Dělníci v lněných košilích přenášeli poslední bedny s náboženským vybavením, které bylo před několika měsíci vyvlečeno ze starého, zbořeného chrámu. Matěj však nehledal svaté kalichy ani drahé látky. V kapse měl dopis, který mu změnil život, a v srdci hněv, který ho skoro spálil. Věda o tom, že jeho bratr zpronevěřil peníze určené na stavbu tohoto domovníku Boha, ho srazila na kolena.
Krok za krokem vstoupil do chladného vnitra. Pod nohama mu praskala sypaná omítka. Prostor byl ještě prázdný, echo každého jeho dechu se odráželo od vysokých stěn, které teprve čekaly na své budoucí zdobení. Vzduch zde byl těžký a vlhký, cítil v něm pach hluboké země a starého prachu. Matěj se zastavil uprostřed lodi a pohlédl nahoru. Světlo pronikalo úzkými okny v prudkých paprscích, v nichž tančily tisíce prachových zrn.
Vtom ho přejal pocit, že není sám. Cítil na zádech chladný průvan, přestože všechna vchodní dveře byly zavřené. Zhluboka nadechl a v tom tichu uslyšel zvuk, který tam neměl být. Byl to tichý, rytmický zvuk, jako když někdo pomalu přejíždí prstem po kamenném povrchu.
Matěj se otočil. V rohu, kde se začínal rýsovat prostor pro kryptu, stál muž. Nebyl to žádný z dělníků. Měl na sobě šaty z drahého černého pláště, který vypadal, že pohlcuje veškeré světlo v místnosti. Obličej měl bledý, téměř průsvitný, a oči, které neviděly Matěje, ale hleděly skrz něj do nekonečna. Byl to Arnošt Bohumír Schütz, muž, který tento kostel nechal vybudovat, ale který v lednu tohoto roku, před několika týdny, definitivně odešel z tohoto světa.
Matěj ztuhl. Klíč v jeho dlani náhle ztěžkl, jako by se změnil v olovo. Chtěl zakřičet, utéct, ale hlas mu uvízl v hrdle. Cizinec pomalu natáhl ruku a ukázal prstem dolů, do země, přesně tam, kde se pod podlahou nacházela hrobka stavitele.
„Všechno, co je ukradeno, se jednou vrátí k zemi,“ ozval se hlas, který nezněl jako mluvení, ale spíše jako šumění větru v prázdném průvodu.
Matěj pocítil, jak mu po zádech stéká ledová kapka potu. V ten moment mu v hlavě zazvonil obraz bratra, který v panice utíkal z města s měškem plným zlata. Všechna ta nenávist, touha po pomstě a hněv náhle zmizely. Zbylo jen prázdno a zvláštní, tlumící klid. Matěj pomalu otevřel pěst a klíč, který symbolizoval jeho moc nad tajemstvím bratra, vypustil na kamennou dlažbu. Kovový zvuk dopadu zazněl v prázdném prostoru jako úder zvonu.
Když znovu zvedl zrak, muž v černém plášti byl pryč. Místnost byla opět prázdná, jen paprsky světla stále tančily v prachu. Matěj však už nebyl tím stejným člověkem. Vstal, nechal klíč ležet na zemi a vyšel ven do jarního slunce, přičemž se ani jednou neotočil zpět.
Neznal odpověď na to, zda mluvil s duchem, nebo s vlastním zoufalým svědomím, které mu v tichu kostela ukázalo pravdu. Věděl jen, že z toho místa odchází s čistým srdcem.
Kdo dnes vstoupí do ticha cítolibského chrámu a přiloží ucho k chladné podlaze u krypty, možná uslyší tiché dopadnutí železa o kámen, které tam stále leží, neviditelné pro oči, ale cítitelné pro duši.