Příběh: kostel svatého Kříže (Javorník)
Krvavý otisk dlaně na chladném kameni byl jedinou stopou, kterou po sobě zanechal. Matěj s hrůzou hleděl na své třesoucí se prsty a pak na těžký železný klíč, který mu v dlani pálil jako rozžhavený uhlík. V hlavě mu stále zněly křiky zpod hradeb a praskání dřeva, které sžíral oheň. Vykradl se z chaosu bitvy, zpronevěral zlato, které mu svěřili, a teď stál před tichým, kamenným světem, kde by měl najít útočiště.
Tlačil se k jižnímu portálu, kde se hluboko do zdi zakousaly lomené oblouky. Vzduch zde voněl po starém prachu, vlhkém mrazu a něčem, co připomínalo vyhaslé svíce. Matěj vklouzl dovnitř a prudce zavřel dveře. Ticho, které následovalo, bylo tak husté, až ho tlačilo na uši. Vzduch v lodi byl ledový, pronikající až do morku kostí, a přesto mu z čela stékal horký pot.
Kličky jeho zraku hledaly v šeru únik, ale stěny z lomového kamene ho obklopily jako stěny věznice. Matěj se opřel o chladný sloup s talířovou patkou a sklouzl po něm k zemi. V rukou svíral vak s mincemi, které mu v tento moment připadaly těžší než celý ten kostel. Zradil své přátele, zradil své jméno. Věděl, že venku, za hřbitovní zdí, ho hledají.
Najednou se z hloubi kněžiště ozval zvuk. Nebyl to krok ani šustění šatů, ale jemné, rytmické tleskání, jako by někdo velmi pomalu přenesl prsty po kamenném povrchu. Matěj ztuhl. Srdce mu bušilo o žebra jako uvězněný pták. Pomalu se otočil k triumfálnímu oblouku, který odděloval loď od prostoru oltáře.
V šeru, tam, kde se křížová klenba ztrácela v temnotě, zahlédl postavu. Byla to jen stín, nejasný obrys člověka, který tam stál nehybně. Matěj chtěl zakřičet, utéct, ale nohy mu zkameněly. Postava se pohnula. Pomalým, až nadpozemským pohybem zvedla ruku a ukázala směrem k podlaze, přesně k místu, kde pod vrstvou prachu a zapomnění odpočívali ti, kteří už dávno nemohli mluvit.
Z temnoty se ozval hlas, který nezněl jako lidská řeč, ale spíše jako ozvěna starých modliteb, které se vpily do samotných kamenů. Hlas neřekl ani jedno slovo, ale Matěj v duchu slyšel jasnou otázku: Proč neseš břímě, které ti nepatří?
V tu chvíli se z vysoko umístěného okna prorvala jedsatunya paprsek světla. Dopadl přesně na hrobovou desku v podlaze, kde se v prachu rýsovaly kontury zapomenutého kněze. Světlo bylo tak intenzivní, že Matěj musel přimhouřit oči. V tom záblesku uviděl svou vlastní tvář v odrazu vlhkého kamene a poprvé v životě spatřil člověka, kterým se stal.
Vak s mincemi mu vyklouzl z prstů a s tupým zvukem dopadl na dlažbu. Matěj neklesl na kolena z víry, ale z vyčerpání. Cítil, jak z něj odtéká hněv i strach a nahrazuje je tíživý klid, který byl děsivější než jakékoli pronásledování. Když znovu zvedl hlavu, prostor za triumfálním obloukem byl prázdný. Byla tam jen tma a chlad.
Vstal a pomalu kráčel k východu. Zlato nechal ležet na studené podlaze, tam, kde světlo už dávno vyhaslo. Když vyšel ven do mrazivého vzduchu, věděl, že už není tím samým mužem, který do kostela vstoupil.
Někteří říkají, že v Javorníku jen tak neprší, ale že kameny svatého Kříže střeží tajemství těch, kteří přišli hledat úkryt a našli pravdu. Do té doby, než někdo znovu odhrabe prach z hrobů v lodi, zůstane otázka, zda v tu noc stál vedle Matěje skutečný člověk, nebo jen stín minulosti, který nechtěl být zapomenut.