Příběh: Velešov
„Odjeďte už, proboha, zhasněte ty poslední svíce a jděte!“
Hanuš tasil meč s takovým rázem, až kov zazvonil o kamennou stěnu paláce. Jeho hlas se odrážel od vápencových zdí, které ještě včera vnímal jako symbol své nové moci. Teď mu však Velešov připadal jako past z kamene a větru. Vzduchem se vlnil pach žaliště a starého prachu, mísil se s vůní vlhkého pinského lesa, který hrad obklopoval ze všech stran.
Před ním stála skupina sloužících, zmatených a vystrašených. Hanuš se na ně díval s očima rudými od bezspánku. V rukou svíral dopis s královskou pečetí. Karel, ten velký pan z Prahy, rozhodl. Potštejn, ten starý zřícený obr, který kdysi zničil Markrabě, byl znovu oživen. A s jeho vzkvitem přišel konec pro Velešov. Tento malý hrad, postavený v zápalu hněvu a potřeby přežít, byl nyní jen zbytečnou přítěží.
„Kdo zůstane, zůstane jako stín,“ zasyčel Hanuš a přejel prstem po chladném povrchu stěny. „Král nepotřebuje dva hrady v jednom lese. Potštejn je opět pánem těchto kopců. My jsme jen chyba v mapě, kterou pán z Prahy smazal jediným tahem pera.“
Zahrada předhradí, kde ještě před měsícem zněl smích a tloukl se zvuk kovadliny, utychla. Jen vítr hvízdal v mezerách mezi novými kameny, které ještě nedokázaly zpevnit svou vazbu. Hanuš kráčel po nádvoří, jeho těžké boty duněly o zem. Zastavil se u severního paláce, kde v koutě stála mladá žena s jménem Anežka. Držela v rukou lněné plátno, které neustále žmoulala.
„Půjdeme do Potštejna?“ zeptala se tichým hlasem, který se téměř ztrácel v šumu stromů.
Hanuš se na ni podíval a pak pohlédl k severu, kde se za hustým lesem rýsoval obrys staršího, mocnějšího hradu. Velešov byl zrozen z odporu, z touhy lidi z Potštejna přerást a předejít. Teď se však ta touha hroutila. Všechno, co postavili, všechny ty noci strávené hloubením příkopů a zvedáním zdí, bylo vymazáno z paměti v jediný okamžik.
„Do Potštejna nepatříme,“ odpověděl Hanuš a hlas mu v krku ztuhl. „Jsme jen stíny z época, která skončila dřív, než stihla začít. Velešov není domov, Anežko. Je to jen zranění v krajině, které se teď začne hojit.“
Hanuš přistoupil k poslední svíčce, která blikala na kamenném stole. Sledoval, jak plamen tančí v průvanu. Věděl, že v okamžiku, kdy ji zhasne, Velešov přestane existovat jako živé místo. Stane se jen hromadou kamenů, která bude pomalu pohlcována mechem a kořeny dubů.
„Vezměte si jen to, co unesete v rukou,“ přikázal sloužícím. „Zbytek nechte větru. Kdo se k tomuto místu vrátí, najde jen ticho.“
Anežka se ještě jednou ohlédla na vysoké zdi, které měly být jejich pevností. Pak pomalu vykročila směrem k šíjovému příkopu. Hanuš zůstal stát sám. Cítil na tváři chladný dotek mlhy, která stoupala z údolí a obalovala hrad jako bílé plátno.
Pomalu natáhl prsty k plamenu. S krátkým fuknutím zhasl poslední světlo v severním paláci. Temnota, která následovala, nebyla jen absencí slunce. Byla to temnota zapomnění. Hanuš neodešel hned. Stál v tichu a naslouchal, jak dům kolem něj začíná dýchat rytmem prázdnoty.
Když konečně vykročil za ostatními, neotočil se už ani jednou. Velešov zůstal za ním, v hlubokém spánku, ze kterého ho později probudí jen hlučné rány krumpáčů těch, kteří budou hledat zlato tam, kde zbylo jen prázdné srdce z kamene.
Kdo dnes vyjde na ten strmý kopec, pocítí v zádech chlad, který nepochází z větru, ale z vědomí, že některé sny zhasnou dříve, než se stihnou skutečně zrodit.