Příběh: Nebílovy
„Tady končí tvůj svět, Anežko, a začíná můj,“ zašeptal Matěj a pevně stiskl její ruku, zatímco se schováli do stínu kamenného sloupu v arkádové chodbě. Vzduch voněl po čerstvě srošeném jasmínu a vlhkém vápence, který ještě před chvíí hřála letní slunce.
Anežka se prudce nadechla a její hedvábný ševík zakřupal, když se přitáhla blíž k jeho hrubému plátnu. Matěj byl jen synem stavitele, jedním z mnoha mužů, kteří pod rukou Jakuba Augustona zvedali tyto zdi. Ona byla dcerou domu, paní z vysokého rodu, jejíž kroky měly zaznívat pouze v reprezentativních sálech a kaple svatého Antonína.
„Můj otec už podepsal smlouvu s rodem Černínů,“ vyhrkla Anežka a její hlas se třesl. „Brzy mě odvezou pryč. Budu jen šachy v jejich hře o vliv a majetek.“
Matěj ji pustil a místo toho jí do dlaně vložil malý, hladký kámen, který našel v korytě potoka u záhradní fontány. „Tento kámen patří k zemi, která nás oba viděla růst. Zůstaň s ním. Až se vrátíš, nebo až mě hledej, najdeš mě tam, kde končí zahrada a začíná les.“
Anežka se podívala směrem k velkému tanečnímu sálu, kde už připravovali hostinu. Slyšela vzdálené zvuky loutny a smích lidí, kteří mluvili o penězích, titulech a vlivu v Rakousku. Pro ně byl tento zámek jen symbolem moci, pro ni byl vězením s krásnými dekoracemi.
„Půjdeme společně,“ vydechla Anežka a její prsty se zabořily do jeho rukávu. „Teď. Než zavřou brány.“
Matěj se ztáhl zpět do stínu. Jeho pohled sklouznul k hodinové věži, která nad nimi dominantně čehlila. Věděl, že strážní v předním křídle jsou v tuto dobu nejméně pozorní, ale věděl také, že útěk z Nebílov s dcerou šlechty znamená smrt nebo doživotní okovy.
„Kdo z nás dvou má víc ztratit, Anežko? Já mám jen své kladivo a sny. Ty máš jméno, které tě vázá k těmto zdím jako řetězy.“
Anežka ho však neposlechla. Přikročila k němu a v jednom prudkém gestu ho polbila na rty. Byl to polibek chutnající po prachu z kamenolomu a zoufalosti. V ten moment se v chodbě ozval ostrý zvuk podpatků o dlažbu. Někdo šel jejich směrem.
„Rychle!“ vyhrkl Matěj a srazil ji do hloubky vápencového oblouku.
Když kolem nich prošel správce panství, Anežka zůstala stát nehybně, zatímco Matěj zmizel v úzké průventilační škvíře, kterou znal jen on a ostatní řemeslníci. Zůstala tam sama, v tichu barokních chodeb, s hladkým kamenem v dlani a srdcem, které tlouklo tak silně, až ho slyšela v uších.
O tři dny později byla Anežka odvezena v uzavřeném kočáře. Její otec jí nedovolil se rozloučit s nikým, kdo by neměl šlechtický titul. Když kočár projížděl kolem záhradních pavilonů, Anežka vytrhla okénko a hodila svůj drahý šperk, perlový náhrdelník, do hustého křoví u zdi. Byl to signál. Slib, že její bohatství jí je k ničemu, pokud v něm nebude on.
Matěj ten náhrdelník našel až o týden později, když s ostatními dělníky dokončovali terasy s balustrádami. Zvedl perly z prachu a dlouho se díval na hrob své naděje. Věděl, že už ji nikdy nenajde v těchto komnatách.
Zámek byl dokončen v plné kráse, s lsnícími sály a vznešenými malbami, ale pro jednoho muže zůstal místem, kde se zlomil čas. Říká se, že v tichých hodinách, kdy slunce dopadá pod určitým úhlem na západní zahradu, lze u fontány zahlédnout stín muže, který stále čeká, až se z brány objeví dívka s perlovým náhrdelníkem v rukou.