Příběh: Kostel svatého Václava (Předslavice)
„Krvavé dlaně neomyjete vodou z potoka, Radmane!“ zakřičel starý hrobník a jeho hlas se rozbil o tlusté zdi z hrubého kamene.
Radman ne odpověděl. Stál v hlubokém stínu románské tribuny, kde vlhký chlad stěn proníkal až k kostem i přes vlněný plášť. Vzduch zde chutnal po starém prachu a zhaslých svících. V pravé dlani svíral nůž, který stále ještě držel teplo cizí kůže. Před ním, v polomraku malé lodi, ležel muž, jehož zrak už neviděl nic než šedý strop s křížovou klenbou.
Byla to krátká práce. Zrada za pár stříbrných mincí, které teď Radmanovi těžce zvonily v kožovém vaku u pasu. Vstupil do tohoto úkryteho chrámu ne proto, aby hledal odpuštění, ale aby našel místo, kde se v chaosu útěku dají kroky smazat. V té chvíli však v kostele nebylo nikdo kromě něj a mrtvého.
Radman udělal krok vpřed a jeho boty s hliníkem z jihočeských polí zněly v tichu jako údery kladivem do rakve. Chtěl tělo odtáhnout do kouta, kde se stíny spojovaly s kamenným portálkem, ale vtom se stalo něco, co mu zastavilo dech.
Z hloubi presbytáře, tam, kde se světlo probojoválo jen úzkými štěrbinami, vyšel paprsek čistého, bílého světla. Nebylo to slunce, které by v tuto hodinu takto ostře řezalo do prostoru. Světlo dopadlo přesně na tvář mrtvého muže a začalo se třepit. Radman ztuhl. V tom záři neviděl krev, ale zlatavý prach, který se zvedal ze země a tvořil v prostoru neznámé tvary.
„Kdo tam je?“ vyjel z hrdla Radmanovi chraplavý zvuk.
Místo odpovědi uslyšel zvuk, který v tom tichu působil jako hrom. Nebyl to hlas, ale hluboký, vibrující tón, který mu otřásl hrudní kostí. Byl to zvuk, jako by samotné zdi kostela začaly zpívat. Radman pocítil, jak mu vhroutila rovnováha. Upustil nůž, který s kovovým cinknutím dopadl na kamennou dlažbu.
Když se znovu podíval na tělo, světlo zmizelo, ale muž už nebyl takový, jak ho tam nechal. Jeho tvář byla vyhlazená, oči zavřené v hlubokém klidu, jako by právě teď vteřinu předtím odešel do spánku. Radman se rozhlédl kolem sebe. Stěny románské stavby, jednoduché a přísné, ho najednou začaly tlačit. Cítil, že není sám, že ho pozorují tisíce neviditelných očí z každé spáry v kameni, z každého oblouku tribuny, pod kterou stál.
Klesl na kolena. Nebylo to z pokory, ale z náhlého pocitu tíhy, která ho přitlačila k zemi. Vzduch kolem něj ztěžkl vůní čerstvého třešňového květu, přestože venku byla zima a stromy byly holé. Tato vůně byla tak intenzivní, že ho začala pálit v nose.
Vtom uviděl na zemi, hned vedle své ruky, malý předmět. Byl to prsten, který z mrtvého vypadl, nebo se tam zjevil zničehonic. Byl z prostého železa, ale v šeru kostela zářil modravým jasem. Radman ho zvedl a vteřinu poté, co ho dotkl, v hlavě uslyšel jasné, chladné slovo. Nebylo to slovo v jeho jazyce, ale význam byl neprůstřelný: „Zůstaň.“
Vystasil se. Chtěl utéct, vyběhnout z dveří, zanechat za sebou krev i ten podivný prsten. Ale když se pokusil vstát, zjistil, že neví, kudy je východ. Prostor se změnil. Tam, kde před chvílí byly dveře, teď byla jen hladká, studená zeď z kamene. Byl uvězněn v malém prostoru mezi klenbou a oltářem, v tichu, které už nebyla prázdnota, ale přítomnost něčeho obrovského.
Radman strávil v tom tichu hodiny, nebo možná dny. Přestal počítat. Díval se na křížovou klenbu a sledoval, jak se v ní lámá světlo. Prsten v jeho dlani stále vyzařoval chlad. Když nakonec dveře zázračně znovu vyvstaly z ničeho, Radman z kostela vyběhl jako zraněné zvíře.
Nikdy se tam nevrátil, ale prsten si nechal. Do konce svých dnů tvrdil, že kdykoli se přiblíží k jinému chrámu, slyší ten samý tón, který mu v Předslavicích otřásl srdcem.
Kdo dnes vstoupí pod klenby svatého Václava a přiloží ucho k chladným zidám románské tribuny, možná ještě uslyší ozvěnu toho tónu, který kdysi zlomil jednoho zrádce.