Příběh: Sbor krále Jiřího z Poděbrad
„Kde jsi to schoval, ty zrádče!“ řval Matěj a sevřel prsty v pěst kolem klopu kabátu svého bratra. Třesoucí se Jan se opřel zády o chladnou, čerstvě omítnutou zeď budovy, která v Jenišovicích vypadala jako nově narozená. Vzduch kolem nich voněl vápnem, mokrým tmelením a blížícím se letním horkem července roku 1929.
Matěj nehledal slova, hledal peníze. Peníze, které Jan měl mít v bezpečí, ale které teď chyběly z rodinného trezoru. Bratrův obličej byl šarlatanem strachu, oči mu bláznily v hlubokých jamkách tváře. Jan jen mlčel a zíral na hlavní portál, kde se v kameni zrcadliterally zapsala jména okolních obcí. Byly to jména lidí, kteří do stavby vložili svůj pot a své poslední groše, aby už nemuseli bojovat o každé slovo v katolickém chrámu.
„Řekni to, nebo přísahám, že tě odtud odtáhnu za vlasy!“ Matěj znovu přitáhl bratra k sobě. V dálce někde zabukal vůz a z návsi se ozval dětský smích, ale zde, v úzkém prostoru mezi parkem a farou, vládlo napětí, které by se dalo krájet nožem.
Jan se náhle odtrhl. Nebylo to prudce, spíše jako by ho něco neviditelného přitáhlo směrem k otevřeným dveřím nového Sboru krále Jiřího z Poděbrad. Vstoupil dovnitř, kde v suterénu ještě cítit bylo teplo z nedávno roztopených pecí, ale hlavní prostor byl prostorný a tichý. Matěj šel těsně za ním, s dlaní připravenou k dalšímu úderu.
V modlitebně nebylo nikdo. Jen vysoké okna propouštěly prudké sluneční paprsky, které v prachovém vzduchu kreslily zlaté sloupy. Jan zastavil uprostřed sálu. Jeho dýchání bylo těžké, rvané. Matěj ho chytil za ramena a začal ho tlačit k zdi, aby ho přinutil mluvit. Právě v tu chvíli se stalo něco, co oba zastavilo.
Z hlubin sboru, z místa, kde se v suterénu potkávaly sny o nové škole a víře, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, nebyl to řev, ale hluboký, vibrující tón, jako by samotná země pod nimi začala zpívat. Byl to zvuk tak čistý a tak nečekaný, že Matějova ruka sklouzla z ramene bratra. Vzduch kolem nich ztěžkl vůní starého pergamenu a třešňového dřeva, přestože v místnosti nebyl žádný květ ani kniha.
Jan pomalu otevřel ústa, aby něco řekl, ale místo slov z něj vyšel jen tichý vzdech. Podíval se nahoru a uviděl, jak se v jednom ze zlatých paprsků světla vznáší jediné, jasně bílé pírko. Klesalo pomalu, s neuvěřitelnou trpělivostí, až dopadlo přímo na dlaně Jana, který je v šoku roz abrió.
Matěj ztuhl. Všechna ta zlost, ta nenávist z ukradených peněz a roky hádky o to, ke kterému oltáři patří jejich rodina, najednou ztratily svou váhu. Díval se na bratra a poprvé po mnoha letech neviděl zloděje, ale zraněného člověka. Ten zvuk v prostoru utichl, ale zanechal po sobě zvláštní teplo, které obalilo oboje jako neviditelný plášť.
„Já je neukradl, Matěji,“ zašeptal Jan a jeho hlas byl teď pevný. „Jen jsem je dal do základů. Pro lidi, co už nemají kam jít. Aby tenhle dům stál navždy, i když my dva zmezíme.“
Matěj se podíval na pírko v Janově dlani a pak na čisté stěny sboru. Vědomi si byli, že v tu chvíli v tomto prostoru neproběhl jen přiznání, ale něco mnohem hlubšího. Něco, co nelze vysvětlit logikou ani hněvem.
Když vyšli ven do jenišovického slunce, oba mlčeli. Matěj už nechtěl peníze. Chtěl jen vědět, jak je možné, že v domě, který byl otevřen teprve před několika dny, cítili přítomnost něčeho, co zde bylo dávno před nimi.
Kdo dnes vstoupí do tohoto sboru, možná uvidí jen krásně zachovaný interiér a uslyší ozvěny koncertů. Jen někteří z návštěvníků v tichu suterénu nebo pod vysokými klenbami ucítí ten samý neznatý tón a budou se ptát, zda se v těchto zdech skutečně setkávají s mírem, který přesahuje veškeré lidské hádky.