Příběh: Kostel Čtrnácti svatých pomocníků (Krompach)
Kovová mince v dlani Matyáše pálila jako rozžhavený uhlík. Stál v hlubokém stínu tlustých zdí a sledoval, jak poslední z místních řemeslníků odkládá nářadí. Vzduch voněl čerstvou vápennou maltou a vlhkostí z blízkých Lužických hor. Matyáš cítil, jak se mu v hrdle tísní knedlík. Peníze, které svíral v ruce, nepatřily jemu; ukradl je z truhly svého bývalého pána, aby mohl utéct daleko od svých dluhů a hříchů, které ho v Krompachu dusily jako těsný límec.
Krok vpřed ho uvedl do chladného ticha nově dokončené lodi. Pod nohama vrzal dřevěný krucht a v nose mu zůstal pálivý pach voskových svic. Matyáš se zastavil před hlavním oltářem. Pohledy čtrnácti svatých pomocníků na něj z výšky nehlídaly, nýbrž zdánlivě soudily. Každý z nich vypadal, že zná pravdu o jeho zradě. Muž se pokusil zrychlit krok k východu, ale Something ho zastavilo. V polově cesty k dveřím zahlédl v odrazu lakovaného dřeva postavu, která tam být neměla.
Otočil se prudce, až mu v kolenou prasklo. V kostele nebyl nikdo. Jen ticho, které bylo tak husté, že by se dalo krájit nožem. Matyášův dech se změnil v krátké, povrchní nádychy. Přistoupil k kamenné křtitelnicí, jejíž dřevěné víko s vyřezaným obrazem křtu Páně v šeru vypadalo jako živý organismu. Položil na něj svou ruku, aby se opřel, a v tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilotep z hrudi.
Zatímco v budově panoval absolutní mrak a tma, z horního okna dopadl jediný, ostrý paprsek světla. Nebyl to obyčejný sluneční svit. Světlo mělo barvu tekutého zlata a dopadlo přesně na mince v jeho otevřené dlani. Matyáš chtěl ruku zatnout, schovat kořist do kapsy, ale prsty měl ztuhlé. Vteřinu poté uslyšel šepot. Nebyl to hlas, který by šel z hrdla, ale zvuk, který rezonoval přímo v jeho lebce, jako když prst přejede po okraji krystalové číše.
Zůstaň, hříšníku, a vrať, co není tvé, nebo s sebou odneseš tíhu těchto zdí navždy.
Matyáš vyjekl a v úžasu ustoupil až k bočnímu oltáři Panny Marie. Iluzivní malby na stěnách se v jeho zmatku začaly hýbat, jako by se prostor kolem něj rozpínal a smršťoval. Cítil na tváři náhlý, ledový průvan, přestože všechna okna byla zavřená. Ten chlad ho neprobudil k lístku, ale k hlubokému, drtivému uvědomění, že v tomto prostoru není schovaný. Všechno, co udělal, bylo v tuto chvíli vyloženo na stole jako otevřená kniha.
Klesl na kolena. Kovové mince mu v dlani už nepálily, ale cítil, že jsou těžké jako kameny z základů tohoto chrámu. S každým tlukotem srdce mu v hlavě znělo stejné slovo: vracíme. Bez přemýšlení vstal a rozběhl se k východu. Vyrazil ven, přes prah, která ho dříve vítala jako občana, a teď ho přijímala jako vyvržence.
Uprostřed náměstí v Krompachu, v hrobovém tichu podhůří, položil peníze na práh domu svého bývalého pána. Když se otočil zpět k kostelu, uviděl, jak se na špičce věže na okamžik objevila záře, jako by tam na vteřinu dopadl blesk z čistého nebe, přestože obloha byla bezmračno modrá.
Matyáš v ten den neodešel z Krompachu. Zůstal v kraji, pracoval v lese a celý zbytek života se vracel k těmto zdím, jen aby se mohl dívat na tyzelfde obrazy a ptát se, zda ho skutečně slyšeli.
Dnes už nikdo neví, zda byl ten hlas jen plodem jeho zoufalého svědomí, nebo zda v tom nově vybudovaném chrámu skutečně probudila svou moc síla čtrnácti pomocníků. Jen tiché stěny v podhůří Lužických hor střeží tajemství muže, který přišel ukrást svůj nový začátek, ale našel svou pravdu.