Příběh: Kostel svatého Michala (Bechyně)
„Vrať ty peníze, ty zloději, nebo přísahám, že vás všech vyvržím z tohoto města!“
Matěj z Bechyně tasil meč a špička oceli se třásla jen pár prstů od hrdla muže, který před ním klečel v prachu. Kolem nich se vznášel těžký pach hniloby a vlhké země z okolního hřbitova, mísící se s vůní čerstvě vypraného lněného plátna, které nosili přítomní. Matějovi v žilách koloval hněv, horký a hustý jako tekutý olovo. Ztratil všechno – majetek, úctu rodiny i klid v duši. Teď stál před branou nově vybudovaného chrámu svatého Michala a v rukou svíral jediné, co mu zbylo: nenávist.
Muž v prachu mlčel, jen se třásl a hleděl do země. Matěj cítil, jak mu pod prsty pulzuje rukojeť meče. Stačilo jedno prudkého pohnutí a krev by zaplavila bílé kameny cesty. V ten moment se však z hloubi kostela ozval zvuk, který nebyl ani zvonem, ani hlasem. Byl to tón, čistý a hluboký, který mu zastavil dech v hrdle a donutil ho na okamžik ztuhnout.
Pustil meč. Zbraň dopadla do bláta s tupým žuchotem. Matěj, veden neznámým tahem, ignoroval svého nepřítele a vykročil dovnitř. Tiché dveře se před ním otevřely, jako by na něj čekaly. Uvnitř vládlo mrazivé ticho, které prořezovalo jen prudké světlo dopadající z vysokých oken. Vzduch zde voněl po novém tesařství, vápně a vzdáleném dýmu z vonných svic.
Kroky mu zněly v prázdné lodi jako údery kladivem. Zastavil se uprostřed, kde se nad ním tyčila osmihranná lucerna. Zvedl zrak a uviděl ji – šternberskou hvězdu vymalovanou na stropě. V tu chvíli se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Světlo, které dopadalo z horního okna, se náhle zlomilo a s naprostou přesností dopadlo přímo na hvězdu, která se začala v jeho očích vznášet.
V té záři přestal slyšet svůj vlastní hněv. Místo toho uslyšel šepot. Nebyl to hlas zvenčí, ale zvuk, který mu zněl přímo v kostech. Byl to zvuk tisíce křídel, která se v jednorázovém pohybu rozprostřela pod klenbou. Matěj se podíval na své ruce a uviděl, že jsou špinavé od bláta a hříchu, ale z vrchu na něj dopadal paprsek světla tak čistý, že mu začal pálit kůži.
Klesl na kolena před jedním z oltářů. Sochy světců ho sledovaly s kamenným klidem, ale on cítil, jak se v něm něco láme. Všechna ta léta pomsty, všechny ty noci strávené plánováním pádu svých nepřátel, se v tomto okamžiku zdály být malichernými hračkami v rukou někoho mnohem většího. Cítil, jak mu po tváři stékají slzy, které mu v hrdle ztuhly předtím, než stihl vykřiknout první nadávku.
Když znovu otevřel oči, světlo zhaslo. Byla v sále znovu jen polostín a chlad starých zdí. Matěj pomalu vstal. Už nebyl tím mužem, který před pěti minutami chtěl zabít. Cítil v hrudi zvláštní prázdnotu, která nebyla smutkem, ale prostorem pro něco nového.
Vyšel ven. Muž v prachu tam stále ležel, vyděšený a zmatený. Matěj se na něj podíval, pak na své prázdné dlaně a bez slova mu podal ruku, aby ho zvedl. Nedal mu šanci na omluvu, ani nevyžádal peníze. Prostě jen odtáhl pohled k vysoké věži kostela, kde se v tichu vznášela neviditelná přítomnost.
Odešel z Bechyně krátce poté, ale v srdci si ponechal obraz té jediné hvězdy, která v pravý moment rozsvítila tmu jeho duše.
Kdo dnes vstupuje pod klenbu svatého Michala, možná uvidí jen krásnou stavbu a tiché oltáře. Ale někteří tvrdí, že v určitém úhlu pohledu, když slunce dopadne přesně do lucerny, lze stále slyšet tiché šumění křídel, která kdysi zastavila meč v rukou zoufalého muže.